Když si moji rodiče uvědomili, že mám z nás všech doma největší pokoj a nejpohodlnější postel, rozhodli se, že mám nejvyšší čas roztáhnout křídla a odletět z rodného hnízda. A když jim vzápětí došlo i to, že se v nejbližší době pravděpodobně nevdám, mé věno investovali do nemovitostí a výbavu označili jako erár pro nájemníky. Místo svátečního servisu jsem tak vyfasovala papírové krabice, do kterých mi zabalili pár zbylých krámů, které by se do nového bytu nehodily. Pak mě naložili do auta, vysadili za hranicemi, třikrát zatočili dokola a ujeli. A tak jsem se ocitla tady, ve Slovinsku. Zatímco Lotrandovi, šťastlivci jednomu, nebylo tolerováno ani to šolíchání, můj rozkaz zněl jasně: bez Nobelovky se nevracej. Abych zvýšila své šance, rozložila jsem síly hned do několika směrů - téma disertace může spadat jak pod chemii, tak pod lékařství, literatura je pokrytá tímto blogem, cenu za mír dnes dostává kde kdo a ekonomické kruhy můžu ohromit zjištěním, jak daně z mého platu (čti daně z daní občanů Evropské unie) mizí kdesi na Balkáně. To by bylo, aby aspoň něco z toho neklaplo!
Přiznávám, je to trochu běh na dlouhou trať a zpátky do svého pokojíčku se jen tak nedostanu. Zachránit mě může snad jen ta svatba (ale kdo si mě vezme, bez věna a bez výbavy?) nebo předčasné splacení hypotéky. Zdá se tedy, že ve Slovinsku zůstanu už navždy. Zbývá poslední naděje - reprezentovat Českou republiku, hlásat a šířit českou kulturu a doufat alespoň v Medaili Za zásluhy (kterou také dostává kde kdo). Ta by snad obměkčila kamenná srdce rodičů (společně se slibem, že budu spát ve vaně).
Začala jsem jazykem českým. Při svém takříkajíc "uvedení do společnosti" na vánočním večírku jsem uvedla všechny otřepané příklady slov, jejichž významy se v obou jazycích vtipně liší - otrok, moč, kadit, popravila... Vytkli mi ovšem, že jsem vynechala ten nejznámější - fukat (kde musíte předstírat, že to je správný tvar a rozumíte pod tím "foukat", aby vtip dával smysl). Kdykoliv se naskytne příležitost, snažím se vysvětlovat, co bychom jak řekli v češtině. Když se někdo vytahuje třeba na Italy, že vyslovit ž,š,č je těžké a tím pádem i celý jazyk je těžký, připomenu "ř" a je po diskuzi. Pravda, není to úplně fér, ř je opravdu těžký kalibr, ale není moc náročné trumfnout jazyk, kde ani nepoužívají ypsilon, a tudíž vysvětlení rozdílu mezi mýt/mít, být/bít v podstatě vyhrává válku. Jelikož jsou některé chemické názvy prvků stejné, nikdy nezapomenu podotknout, že vodík, dusík a jiné -íky nevymyslel nikdo jiný než Čech - Jan Svatopluk Presl. Jazyk často zároveň doplňuji hudbou, a tak poslouchám a zpívám zásadně české evergreeny.
V případě nouze vždy sáhnu po gastronomii - pivo nikdy nezklame. Slovinci české pivo dobře znají a nestydí se přiznat, že ty jejich břečky nejsou pitelné. Jestliže Chorvati, jak známo, vyrábějí pivo tak, že vyplachují lahve zapomenuté na pláži po českých turistech, tak Slovinci zřejmě vyplachují lahve, které s sebou přivezou bývalí jugoslávští bratři. Jako reprezentanta tuhé stravy jsem zvolila staré dobré syrečky, které jsem věnovala svému kolegovi z laboratoře. Fakt, že se mnou týden nemluvil a odstěhoval do laboratoře ve třetím patře, s tím vůbec nesouvisí. Naopak říkal, že mu chutnaly, i když teď musí u sebe v garsonce chodit v radiačním obleku.
Česká kinematografie ani nepotřebuje mou podporu - film Vesničko má, středisková znají až v Chorvatsku (i když know-how sedmého schodu tomu jejich "pivu" stejně nijak nepomůže).
Kdyby ani intenzivní podpora českého kulturního dědictví nestačila, mám v záloze plán B. Dám Česku moře! Podobné aktivity vytváří občanské sdružení Chceme moře místo Polska, ale bohužel neúspěšně. Rozhodla jsem se pokračovat v jejich snažení, ovšem já nejdu na sever, já jdu na jih. I malý kousek Jadranu je pořád lepší, než studený Balt. Zaplavovací strategie je ovšem poněkud nevhodná. Varianta obětování Slovenska a Maďarska má dvě nevýhody - Slováci nám vytknou, že když už jsme jim tehdá nepostavili (čti ukradli) to metro, lodní dopravu (i když se 100% pokrytím!) taky nechtějí, a navíc bychom tím nadělili moře i Rakousku, a když Jára Cimrman Habsburkům nikdy nepomohl, tak my taky ne! Když tedy zaplavíme Rakousko, někteří občané by sice mohli odplout zabořeni ve svých nafukovacích člunech vstříc dálavám, což je lákavé, ale jiní by zase mohli připlout, a to za to přeci jen nestojí.
Volím tedy cestu česko-slovinského přátelství ve stylu "co je tvoje, to je moje; co je moje, do toho ti nic není". Prostě prohlásíme Slovinsko za součást Česka (mléko tu je, strdí tu je, Říp s trochou fantazie zaměníme za Triglav) a moře je tím pádem naše! V případě nevole, když na indiány zafungoval trik s korálky, Slovinci se určitě nechají obalamutit pár lahvemi plzně. Syrečky si pro jistotu nechejme v Lošticích.
Myslím, že plán je to slibný. Na vyznamenání to určitě vydá a já se snad budu moct vrátit domů. Pokud mezitím realitní magnáti nepřesídlí k našemu novému moři prodávat letní sídla. V tom případě zůstávám zde.
