Anglie aneb Cesta tam a zase zpátky

Ne že bych se chtěla srovnávat s tak významným básníkem, jako byl Dante Alighieri (a radši tudíž volím kostrbatou větu s použitím prvního pádu, abych neudělala trapnou chybu ve skloňování cizího jména), každopádně od něj alespoň opíšu strukturu pro své veledílo.

Část první - PEKLO
Na neplánovanou a narychlo organizovanou cestu do Londnýna jsem se začala poměrně těšit. Nevím, jestli jsem zrovna měla úžeh nebo co, každopádně jsem si ze začátku myslela, že dovolená až na konci srpna bohatě stačí a do té doby v pohodě vydržím. Omyl, přátelé. Budiž mi omluvou, že tohle je oficiálně moje první léto, které musím trávit v práci zcela nuceně a nedobrovolně. Studentská léta a tříměsíční prázdniny jsou definitivně pryč a řítí se na mě už jen samé životní katastrofy - daně, nájmy, plné vstupné, 40 ztracených hodin týdně, ubohých 24 dní dovolené, a to všechno, prosím pěkně, ještě dalších 50 let.
Když jsem už od půlky července začala propadat depresím, ze slovníku jsem úplně vyšrktla příšerné termíny jako například pondělí a každé ráno jsem čím dál hůř odolávala pokušení roztřískat budík na kusy, týdenní volno jsem uvítala s nadšením. To mi vydrželo až do pátku - dne odjezdu. Do práce jsem jela už s kufrem a cestou se zastavila v bance, abych si vyměnila peníze. To jsem ovšem neměla dělat. Narazila jsem totiž na absolutně nejpomalejší bankovní úřednici na světě. Fronta tří lidí přede mnou znamenala nekonečné čekání. Konečně jsem se dostala na řadu a požádala o libry. To jsem ovšem taky neměla dělat. I když připouštím, že libra v poslední době dost oslabila, paní na mě nemohla vrhnout zoufalejší a nechápavější pohled. Většího úspěchu bych dosáhla s požadavkem na pražské groše, říšské marky nebo možná Aladinovu lampu. Zachránil mě pán za mnou, který touto neznámou měnou náhodou disponoval, a po další půlhodině zoufale zpomalených transakcí jsem odcházela se třemi modrými královnami v kapse.

Práce utekla výjimečně rychle. Možná to bylo tím, že tam nebyl šéf, kvůli zdržení v bance jsem přišla v deset a odešla ve tři, v podstatě jsem jen uklidila laborku, stihla napsat příspěvek o létající mamince, naobědvala se, tiskla letenky, hledala v mapách, až konečně padla a mohla jsem se vydat na dalekou cestu - nejdřív do Benátek. Zpětně viděno, nebyl to nejlepší nápad, každopádně levnější letenka a výhodnější čas odletu rozhodly pro italskou variantu.
Abyste čtením nestrávili stejný čas, jako já čekáním na letišti, zkrátím to.

• cesta do Benátek - 3 hodiny
• provoz žádný, cesta rychlá, časová rezerva nebyla potřeba
• časová rezerva - 3 hodiny
• zpoždění letu - 1,5 hodiny
• šťastnější varianta, některé lety rušili úplně
• časový posun - -1 hodina
• konečně postel - v nedohlednu

Perfektní den jsem zakončila nákupem půllitru vody za 7 liber, jelikož mi prodavačka špatně vrátila.


 Část druhá - OČISTEC  

Pokud jste někdy byli na dovolené s rodiči a bylo vám přitom víc než 10 let, tak asi víte, kam se bude druhá kapitola ubírat. Celé dny jsem si odříkávala známou mantru se lžící (viz foto) - slovo počítač libovolně zaměňte.

Neštěstí navíc nechodí nikdy samo, a k jednomu zakoupenému páru rodičů dostanete druhý zdarma. Jestli teda za tohle nemáme s D. předplacená místa v první řadě v nebi, tak už fakt nevím. Občas nastaly momenty, kdy by i Gándhí vysunul bojovně bradu vpřed a zarýval si nehty do dlaní.

Ale ne, dělám si legraci. Jela jsem dobrovolně a ráda. V 25 letech si přece rozhoduji o svém životě a dovolené sama. Nebo snad ne?

Část třetí - RÁJ

Opravdu to bylo parádní. Klidně bych tam zůstala už navždy. Cestování, anglický venkov, chvíle napětí, kdy ani v jedenáct večer nevíte, kde budete spát, výborné snídaně, které navíc vaří někdo jiný. Nic z toho tady v Lublani nemám. Naopak mi přebývá protivná práce, která se prostě musí nacpat všude. Naštěstí mám se článkem zpoždění a už zítra mě čeká další dovolená. 

Část čtvrtá - PEKLO vol. 2

Historie se opakuje, a jak cesta chaoticky začala, tak i skončila. Je mi moc líto, že jsem si před odjezdem něco vzala bez dovolení ze sousední laborky (ale zase jsem to vrátila!), ale proč kletba dartmoorských vřesovišť stihla právě mě, a ne jiné členy výpravy, kteří se rouhali a pochybovali o moci psa Baskervillského, to nevím. Každopádně EasyJet se projevily jako naprosto nespolehlivé aerolinky, které mají zpoždění, když vy máte časovou rezervu, a létají na čas, když byste potřebovali pár minut až hodin k dobru. I když jsem let nakonec stihla, štěstí v podobě nečekané a neplacené projížďky kolem Stonehenge se obrátilo v letadlo se třemi třídami italských středoškoláků, což je v podstatě mučení. Mé prokletí pokračovalo i v následném týdnu, kdy jsem se v jednom dni ráno dvakrát vracela domů pro zapomenuté věci, přejela svojí zastávku a stejně jsem zapomněla to nejdůležitější - oběd. Hladová a vyčerpaná se pak ptám - nejsou ty boží mlýny poněkud přísné?

Konec dobrý, všechno dobré
Ačkoliv jsem prince Harryho nepotkala, neoslnila konverzací a on mě tím pádem ani nepožádal o ruku, již nikdy nebudu schopná pozřít sendvič a fish&chips jsem si ani tentokrát neoblíbila, narozdíl od mamky, jejíž vášeň pro anglickou tradiční pochoutku znázorňuje poslední video, celkově naši expedici hodnotím kladně. No, když to ale, jak známo, srovnám s tím výletem na Kokořín...