Nový začátek v Německu aneb Wir schaffen das!

Dva roky utekly jako voda a nadešel čas vydat se zase do světa. Z chaotického Balkánu do systematického Německa. Od silně nacionálních Slovinců k...Němcům. Na pět měsíců se stal mým dalším domovem západoněmecký Dortmund - žlutočerně pruhované půlmilionové město. Kolegové, kteří tu byli přede mnou, mě všichni do jednoho varovali, ať uteču, dokud je čas. Že nudnější místo v Evropě není. Jenže to nepřijeli z Lublaně! Lublaň je možná malebná, možná má svoje kouzlo, jenže jenom na víkend, když si potřebujete odpočinout po cestě do Chorvatska. Dlouhodobé užívání škodí vám i lidem ve vašem okolí. Oproti této metropoli je navíc půlmilionový Dortmund dvojnásobný. Zkrátka a dobře, i po třech týdnech se mi tu líbí a akcí jsem za tu dobu zažila víc, než za dva roky ve Slovinsku. Tak uvidíme, jak dlouho mi ten optimismus vydrží.

Kariérní změna je také značná. Akademickou půdu jsem dočasně vyměnila za soukromý sektor. A zatím můžu říct jen to, že je to...jiné. Buď jsem ve špatné firmě, a nebo má farmaceutická lobby svá nejlepší léta za sebou... Víc podrobností snad v příštím článku.

Ocitla jsem se znovu na startovní čáře, ve všech ohledech. Snad se mi bude dařit držet čistou mysl a zase trochu psát, a snad to někdo bude číst, o jednoho z věrných čtenářů jsem totiž bohužel přišla...už není žádné my, a tím pádem opravuji nadpis: Ich schaffe das!! Držte mi palce.




P.S. Na vlastní voči jsem viděla svoje první burkini přímo v akci. Nechci se pouštět do společensko-politických diskuzí, každopádně můj první dojem byl, že úplně stejně barevnou šusťákovku jsem měla jako malá.

Dvopičje, tripičje, jděte už s tou slovinštinou do...

Krev není voda. Genetickému předurčení se člověk zkrátka nevyhne. Tak jako jsou královské rody zatíženy hemofilií, náš rod již po generace trpí absolutním antitalentem na jazyky. Tento aspekt se bohužel nevyhnul ani mně, ačkoliv jinak mám talent v podstatě na všechno (snad kromě hudebních a výtvarných činností, poezie, bruslení, vaření, šití a míčových sportů). Anglicky jsem začala pořádně a snad celkem správně mluvit již po 15 letech studia, z němčiny si pamatuju pouze slovo Sehenswürdigkeiten a nedávno jsem z hrůzou zjistila, že ani slovenština jakožto můj polovičně-mateřský jazyk není úplně bez problémů - aneb co je proboha za výraz jagavý? Sebevědomí mi spraví akorát to, že si už navždy budu pamatovat první deklinaci v latině (vena, venae, venae venam, vena; venae, venarum, venis, venas, venae, HA!). ANO, vím, že se častěji používá vzor femina, a NE, neptejte se mě na ty další deklinace). 
Jenže - jsme Češi, nikdy se nevzdáme! Dala jsem proto svému zakrnělému mozku ještě jednu šanci v podobě slovinštiny. Krásný jazyk, jednoduchý, slovanský, bez shody podmětu s přísudkem - pohoda. O svých začátcích jsem už kdysi psala. Dnešní situace je taková, že jsem právě začala svůj třetí kurz. První byl dobrý, ono z nuly na sto se vždycky nějak dostanete, i když to trvá tři měsíce. Úspěchy druhého kurzu krásně vystihuje historka ze zakončovací hodiny, kdy jsem obdržela certifikát zaručující "advanced" úroveň mého snažení, a i když jsem byla překvapená, že jsem vůbec nějaké lejstro dostala, vzhledem k mé docházce, natož s takovou pokročilostí, a chtěla jsem říct "Cože, já taky? To si přece vůbec nezasloužím.", zmohla jsem se na pouhé hvala a radši si zase sedla.
I tak/proto jsem se zapsala do třetice. S tou výhodou, že tentokrát je kurz zdarma (čili že mi konečně slovinští daňoví poplatníci vrátí něco málo z mých štědrých nedobrovolných příspěvků).
Překvapivě jsem zase ve slovanské skupině, což znamená, že jsem opět jediná bílá vrána mezi zástupci všech bývalých jugoslávských zemí. Kdyby mi můj výzkum nevyšel, přesedlám na sociologii, materiálu bych měla dost.
Po roce a půl v cizí zemi a po šesti ukončených měsících jazykových kurzů jsem se zatím obstojně držela na úrovni, kdy si zvládnu objednat v restauraci a koupit pečivo (Dober dan, a lahko dobim...eno žemljo? -ukazuji- Ja, to! Oprostite, slabo govorim slovensko. Hvala, adijo.). Výhoda je, že tři kousky jsou pro mě stejně moc, takže množné číslo padá, a v duálu si stále nejsem jistá, a tak si pečivo kupuji jen po jednom! Každopádně jsem dnes pocítila zásadní zlom. Přestávám se stydět a občas jsem schopná i zareagovat, položit otázku nebo na ni odpovědět!
Ačkoliv i v běžném životě normálně hovořím pouze spisovnou akademickou češtinou nejvyšší úrovně, jako zástupce zkažené mládeže jsem pochytila i pár výrazů z obecné češtiny, které se mi teď dost hodí. Asi se shodneme, že český jazyk je mnohem vyspělejší, náročnější a hezčí než ostatní slovanské jazyky, a tak co je ve slovinštině to správné a hoch, to je v češtině odpad. Aneb ten jejich duál, na který jsou tak pyšní, a v českém jazyce dávno vymizel a připomínají ho pouze výjimečné jevy jako párové části těla, případně nespisovný tvar použitý v 7. pádu množného čísla. Konečně tedy uplatním i spojení jako "šla sem s mejma dvěma kamarádkama" a bude to správně!

Jestliže jsem v minulosti zmiňovala, že slovinština se s ničím moc nemaže a nekorektnost jí není cizí, to jsem ještě neznala takové maličkosti, jako jsou interpunkční znaménka. Čárky, neboli vejice, vyslovováno vejce, jsou jen úsměvné. Doplňte vejce do věty, haha. Ale přituhuje:

' apostrof - opuščaj
() závorky - oklepaj (uklepaj, zaklepaj) 
. tečka - pika (ha!)
; středník - podpičje !
: dvojtečka - dvopičje !!
... tři tečky - tripičje (WTF!!!) 
a svatou trojici doplňuje zlatý hřeb večera: / lomítko - poševnica

Tak mi aspoň už nemusí být líto, že mě zatím nikdo nenaučil sprostý slova.