Dva roky utekly jako voda a nadešel čas vydat se zase do světa. Z chaotického Balkánu do systematického Německa. Od silně nacionálních Slovinců k...Němcům. Na pět měsíců se stal mým dalším domovem západoněmecký Dortmund - žlutočerně pruhované půlmilionové město. Kolegové, kteří tu byli přede mnou, mě všichni do jednoho varovali, ať uteču, dokud je čas. Že nudnější místo v Evropě není. Jenže to nepřijeli z Lublaně! Lublaň je možná malebná, možná má svoje kouzlo, jenže jenom na víkend, když si potřebujete odpočinout po cestě do Chorvatska. Dlouhodobé užívání škodí vám i lidem ve vašem okolí. Oproti této metropoli je navíc půlmilionový Dortmund dvojnásobný. Zkrátka a dobře, i po třech týdnech se mi tu líbí a akcí jsem za tu dobu zažila víc, než za dva roky ve Slovinsku. Tak uvidíme, jak dlouho mi ten optimismus vydrží.
Kariérní změna je také značná. Akademickou půdu jsem dočasně vyměnila za soukromý sektor. A zatím můžu říct jen to, že je to...jiné. Buď jsem ve špatné firmě, a nebo má farmaceutická lobby svá nejlepší léta za sebou... Víc podrobností snad v příštím článku.
Ocitla jsem se znovu na startovní čáře, ve všech ohledech. Snad se mi bude dařit držet čistou mysl a zase trochu psát, a snad to někdo bude číst, o jednoho z věrných čtenářů jsem totiž bohužel přišla...už není žádné my, a tím pádem opravuji nadpis: Ich schaffe das!! Držte mi palce.
P.S. Na vlastní voči jsem viděla svoje první burkini přímo v akci. Nechci se pouštět do společensko-politických diskuzí, každopádně můj první dojem byl, že úplně stejně barevnou šusťákovku jsem měla jako malá.
