How do you do

Aniz byste si to vubec uvedomovali, prave ted se stavate svedky historickeho okamziku. Maminka leti! I pres jeji vsemozne snahy se vylet do Anglie neodsunul na neurcito a ona si ted uziva Becherovkou lehce rozostreneho pohledu na svet z ptaci perspektivy. Slovo vylet tedy konecne dostalo svemu vyznamu a moji rodice sedlackeho typu konecne vyleteli z hnizda.

Nase vyprava se sklada ze 4 clenu, kteri se poctive pripravovali na tuto narocnou expedici. Mamcinym ukolem bylo neutect, coz se ji snad podarilo. Dale si nastudovat jidelni sceny z Downton Abbey, protoze v Anglii se takhle veceri bezne, samozrejme. 

Ja jsem si pilne pripravovala vyslovnost dle profesora Higginse, a tak nyni perfektne ovladam pusobive konverzacni vety, ktere vas zarucene vystreli do vyssich spolecenskych kruhu driv, nez reknete "The rain in Spain stays mainly in the plain", pripadne "In Hertford, Hereford and Hampshire, hurricanes hardly happen." 

V jeho vlastnim zajmu doufam, ze si Dan dobre nacvicil parakotoul. Az  totiz potkam prince Harryho a oslnim ho svou konverzaci o pocasi, Dana okamzite odstrcim do krovi, aby mi nahodou neznicil mou mozna jedinou sanci. At je nase laska jakkoliv prava a osudova, laska k princi je vzdy pravejsi, to jiste chapete. 

No a pokud jste v posledni dobe videli stribrneho forda krouziciho na kruhovem objezdu v protismeru, tak to jen nas tatinek trenoval na jizdu vlevo. 

Tak snad nas vylet dobre dopadne. Muzeme jen spekulovat, zda Brexit je reakci na planovanou navstevu Barancoku, kazdopadne my jsme se nedali a za kralovnou proste jedeme. Drzte nam palce!

Musíme si pomáhat

V dnešní těžké a komplikované době si zkrátka musíme pomáhat, řekla jsem si jednoho dne a založila charitativní organizaci - Nadaci Willyho Foga. Ta pomáhá lidem překonávat hranice - metaforické i skutečné. Nadace je naprosto nezisková, naším jediným ziskem je radost z poznání.
Jedním z prvních klientů byla paní Věra. Sympatická aktivní seniorka začala velmi skromně, výlety po regionu. S každým dalším navštíveným místem se však její hluboko potlačená touha po cestování začala klubat na povrch a tak postupně překonávala další a další kilometry od rodné hroudy. Její kroky ji nakonec zavedly až do bájné Jugoslávie a k vytouženému moři. Se službami naší nadace je natolik spokojená, že se brzy zúčastní také poznávacího výletu po jihozápadním Polsku. Tato destinace je u našich klientů natolik oblíbená, že se kromě paní Věry zúčastní i paní Zuzana s manželem a paní Jana s rodinou.
Paní Zuzana je již také známou klientkou. S manželem Vladimírem již absolvovali například výlet do Vídně, tajným snem paní Zuzany je ovšem odjakživa Anglie. Milá a obětavá paní Zuzana však trpí syndromem moderní doby a je diagnostikována jako tzv. Google cestovatelka. Její duše sice touží po objevování míst vzdálených, tělo se však začíná nervově destabilizovat po opuštění Frýdlantského výběžku. Místo překonání bloku se však paní Zuzana adaptovala a bohatě jí stačí vysněné lokality obdivovat na fotkách z internetu. A to je ten moment, kdy zasahujeme my.
Díky neskonalé ochotě, spontánnosti, organizovanosti, přesvědčovacímu talentu, odvaze řídit vlevo a dalším kvalitám našich dobrovolníků - mladého, krásného a úspěšného páru - se paní Zuzaně splní přání a zažije jedinečnou atmosféru britského venkova jinak než na fotkách.

Již za 4 dny jí začne dovolená snů. Zvládne paní Zuzana svůj první let? Naučí se základy angličtiny? Zamiluje si tu zemi natolik, že už se nikdy nevrátí? Sledujte náš nový seriál Nikdy není příliš pozdě a dozvíte se víc!
Již brzy.

A pokud chcete také pomáhat a podpořit naši nadaci, číslo účtu a další informace naleznete na www.WillyFog-nadace.org
Děkujeme, že pomáháte.

Jak jsem pokořila svoji první slovinskou horu

Jsem zpět!!! Přesně tři měsíce uběhly od posledního článku a tudíž od doby, kdy jsem započala svůj sociologický experiment - co se stane, když přestanu psát. Výsledky jsou bohužel negativní - ani jeden novinář se mě nezeptal na důvod mé blogerské pauzy, na rozdíl například od Marie Doležalové, která to musela vysvětlovat, kudy chodila. Něco mi říká, že ani po deseti letech prodlevy by se nic nezměnilo, a tak tedy budu se psaním pokračovat, pokud mi to čas dovolí. Za ty tři měsíce se událo dost - slavilo se dovršení 28. čtvrtstoletí Karla IV. a pouhé 1. čtvrtstoletí moje, což dokazuje, že jsem stále úžasně mladá a mohla jsem si ušetřit tu mírnou narozeninovou depku. Můj krásný červený počítač dovršil svého vrcholu v počítačových letech, a tak odešel do křemíkového nebe. Nový příspěvek už píšu na novém, lepším stroji, jehož výběr a nákup téměř způsobily rozvod s mým IT mužem. Ten totiž jakožto čerstvý DrIng. odmítá pokračovat v technické podpoře a nahlas nevysloví nic, co nezačíná na "Mac" či "áj".
Dočetla jsem se, že profesionální blogeři, vlogeři, youtubeři a jiní -eři sdílejí se svými fanoušky maximálně 10% svého soukromí, a tak ani já nebudu pokračovat a nenápadně tak zakryju skutečnost, že se jinak nic důležitého nestalo a že prostě jen chodím do práce a z práce.

Krom dneška. Dnes se konal výlet katedry, kdy se několik nejstatečnějších jedinců vydalo pokořit planinu Kofce, položenou ve výšce 1488 m.n.m. Že se jedná o mezistupeň při výstupu na horský hřeben Košute, není pro naše účely důležité, a proto jsou Kofce hora a hotovo.
Už od parkoviště se cesta svažovala prudce nahoru, a tak jsme se rozdělili na skupiny podle výkonnosti. Skupinu A tvořili kolegové, kteří zřejmě v laboratoři pracují s amfetaminy, a ti proto vystřelili rychlostí světla. Já jsem se zodpovědně ujala vedení skupiny B, která po včerejší náročné cestě z Brna šla spát ve dvě hodiny ráno a která ví, že stejně jako je důl jen díra v zemi, kterou vám nikdo nemůže vzít, tak i hora nikam neuteče. A taky že neutekla. Po dvouhodinovém výstupu a jen jednom případu ztráty orientace skupiny B a ocitnutí se uprostřed potoka v lese, se obě skupiny setkaly na vrcholu a dopřály si výborné borůvkové štruklji a čerstvé kysané mléko od kraviček, které se pásly opodál. Rozdíl mezi rakouskou alpskou loukou a planinou Kofce - žádný. Krásný rozhled, sluníčko a dobré jídlo je vždy dobré zadostiučinění za škrábání se do kopce, občas opravdu velmi příkrého. Náladu zkazí až moment, kdy si uvědomíte, že cesta dolů, na kterou se těšíte celou tu úmornou cestu nahoru, je vlastně horší. Nakonec jsme se na ni tedy museli vydat, i když bych nahoře klidně zůstala, minimálně do první bouřky. Skupina A cestou dolů válela sudy nebo narazila na teleport, skupina B rozvážně a jen s jedním elegantním uklouznutím na zadek dorazila zpět na parkoviště. A tak se tedy stalo, že jsem pokořila svou první horo-planinu. Naše Sněžka to sice není, Slovinci ale mají na(ne)štěstí v zásobě další kopce, hory a velehory, a tak budu postupně trénovat a na ten Triglav se jednou dostanu!!!

Mé portfolio k dnešnímu dni:
Ljubljanski grad - 376 m.n.m.
Piramida v Mariboru - 386 m.n.m.
Šmarna gora - 676 m.n.m. 
pěšky vystoupaný skokanský můstek v Planici - výška neznámá, ale milion schodů se počítá aspoň za 5000 m.n.m.
Kofce - 1488 m.n.m.
5. patro naší fakulty
11. patro lublaňského Nebotičniku