Jsem zpět!!! Přesně tři měsíce uběhly od posledního článku a tudíž od doby, kdy jsem započala svůj sociologický experiment - co se stane, když přestanu psát. Výsledky jsou bohužel negativní - ani jeden novinář se mě nezeptal na důvod mé blogerské pauzy, na rozdíl například od Marie Doležalové, která to musela vysvětlovat, kudy chodila. Něco mi říká, že ani po deseti letech prodlevy by se nic nezměnilo, a tak tedy budu se psaním pokračovat, pokud mi to čas dovolí. Za ty tři měsíce se událo dost - slavilo se dovršení 28. čtvrtstoletí Karla IV. a pouhé 1. čtvrtstoletí moje, což dokazuje, že jsem stále úžasně mladá a mohla jsem si ušetřit tu mírnou narozeninovou depku. Můj krásný červený počítač dovršil svého vrcholu v počítačových letech, a tak odešel do křemíkového nebe. Nový příspěvek už píšu na novém, lepším stroji, jehož výběr a nákup téměř způsobily rozvod s mým IT mužem. Ten totiž jakožto čerstvý DrIng. odmítá pokračovat v technické podpoře a nahlas nevysloví nic, co nezačíná na "Mac" či "áj".
Dočetla jsem se, že profesionální blogeři, vlogeři, youtubeři a jiní -eři sdílejí se svými fanoušky maximálně 10% svého soukromí, a tak ani já nebudu pokračovat a nenápadně tak zakryju skutečnost, že se jinak nic důležitého nestalo a že prostě jen chodím do práce a z práce.
Krom dneška. Dnes se konal výlet katedry, kdy se několik nejstatečnějších jedinců vydalo pokořit planinu Kofce, položenou ve výšce 1488 m.n.m. Že se jedná o mezistupeň při výstupu na horský hřeben Košute, není pro naše účely důležité, a proto jsou Kofce hora a hotovo.
Už od parkoviště se cesta svažovala prudce nahoru, a tak jsme se rozdělili na skupiny podle výkonnosti. Skupinu A tvořili kolegové, kteří zřejmě v laboratoři pracují s amfetaminy, a ti proto vystřelili rychlostí světla. Já jsem se zodpovědně ujala vedení skupiny B, která po včerejší náročné cestě z Brna šla spát ve dvě hodiny ráno a která ví, že stejně jako je důl jen díra v zemi, kterou vám nikdo nemůže vzít, tak i hora nikam neuteče. A taky že neutekla. Po dvouhodinovém výstupu a jen jednom případu ztráty orientace skupiny B a ocitnutí se uprostřed potoka v lese, se obě skupiny setkaly na vrcholu a dopřály si výborné borůvkové štruklji a čerstvé kysané mléko od kraviček, které se pásly opodál. Rozdíl mezi rakouskou alpskou loukou a planinou Kofce - žádný. Krásný rozhled, sluníčko a dobré jídlo je vždy dobré zadostiučinění za škrábání se do kopce, občas opravdu velmi příkrého. Náladu zkazí až moment, kdy si uvědomíte, že cesta dolů, na kterou se těšíte celou tu úmornou cestu nahoru, je vlastně horší. Nakonec jsme se na ni tedy museli vydat, i když bych nahoře klidně zůstala, minimálně do první bouřky. Skupina A cestou dolů válela sudy nebo narazila na teleport, skupina B rozvážně a jen s jedním elegantním uklouznutím na zadek dorazila zpět na parkoviště. A tak se tedy stalo, že jsem pokořila svou první horo-planinu. Naše Sněžka to sice není, Slovinci ale mají na(ne)štěstí v zásobě další kopce, hory a velehory, a tak budu postupně trénovat a na ten Triglav se jednou dostanu!!!
Mé portfolio k dnešnímu dni:
Ljubljanski grad - 376 m.n.m.
Piramida v Mariboru - 386 m.n.m.
Šmarna gora - 676 m.n.m.
pěšky vystoupaný skokanský můstek v Planici - výška neznámá, ale milion schodů se počítá aspoň za 5000 m.n.m.
Kofce - 1488 m.n.m.
5. patro naší fakulty
11. patro lublaňského Nebotičniku
Žádné komentáře:
Okomentovat