Nová éra

Rok se s rokem sešel, a nastal konec ledna. Zatímco loni měl poslední leden hořký nádech loučení, vzpomínání a návratu domů (což po čtyřměsíční erasmácké extatické party nebylo vůbec lehké), ten letošní je jiný. Jelikož je neděle a zítra musí většina z nás zase do práce, hořký nádech zůstává. Ovšem - já zůstávám taky. Loňské události - bylo mi nabídnuto místo, nabídku jsem přijala, místo jsem dostala, neutekla jsem schovat se na Bahamy - mě zavedly zpět na místo činu. A zatímco jsem až do dnešního dne měla možnost srovnávání, ať už počasí, událostí, zážitků (kdy bohužel jasně vítězí loňský rok), zítra bude vše nové (lepší?). Od zítřka začínám nový život. Na důkaz toho a zároveň oslavu nových impulzů čekám příští víkend první nerodinnou návštěvu! Snad stihnu vyrobit medaile a jiné upomínkové předměty na tuto velkou událost. Nový začátek si rovněž zaslouží nějaké to předsevzetí. Ty si normálně nikdy nedávám (navíc, existuje vůbec někdo, kdo ano?), naposledy snad jako dítě, když mi někdo řekl, že se to tak má dělat. Ale výjimečný den si zaslouží výjimečné činy, a proto: Slibuji, že nebudu zapomínat včas vymývat plastové krabičky od svačiny, a tedy později nacházet zbytky jídla v pokročilé fázi rozkladu.


Přemýšlím, co dalšího se od loňska změnilo. Jsem starší (naštěstí ale pořád ve věku, kdy to až tolik nevadí; nebezpečná hranice se však blíží - 25 už se zaokrouhluje nahoru a to není dobré), zkušenější, chytřejší (tři písmena před jménem to dokazují), krásnější snad ani ne, ale zato alespoň bohatší.
Jedna zásadní změna se mě ovšem týká. Pomalu, ale jistě se na mě lepí dávná rodinná kletba - Barančokovic spavá nemoc! Je to tak, osudu neutečeš. Zatímco dřív jsem chodila spát po půlnoci, a to jen když jsem musela druhý den vstávat, dnes je i půl jedenácté pozdě. Naštěstí nejsem v ještě tak pokročilém stadiu, ale cítím, že můj konec se rychle blíží. Skutečnost je o to horší, že dřívější usínání neznamená dřívější probouzení. Jelikož opravdové sovy mají svůj limit ještě úplně jinde, zdá se, že moje soví alely nikdy nebyly natolik dominantní, a vlivem kletby teď mutují s alelami skřivana. Výsledkem je, že chodím brzo spát a ráno se zaboha nemůžu vzbudit. Ani po devíti či více hodinách spánku. Navíc, ihned po probuzení se těším na večer, až zase budu moct jít spát. Otázkou je, kam se nynější sovoskřivan rozhodne posunout. Převládne skřivan, a já se začnu sama budit v pět? Nebo snad vyhraje sova, která ovšem není podporována ani tolerována současným sociálně-ekonomickým systémem? A nebo, a to je nejhorší, sovoskřivan zůstane sovoskřivanem, a stejně jako Dr. Jekyll a pan Hyde se budou pravidelně střídat? Takže buď bude přes den vládnout skřivan a v noci sova (= absolutní nespavost), což povede k totálnímu vyčerpání, nebo obráceně ve dne sova a v noci skřivan, což znamená celodenní spánek. Druhá varianta se zdá být fajn, ale co na to šéf? A Jan Tleskač?

O průběhu nemoci vás budu informovat.

Teď už je po jedenácté (!!!) a už se mi chce tři hodiny spát. Ještě jedno předsevzetí na závěr, když už tedy slavíme ty nové začátky: budu se snažit psát častěji, i když musím přiznat, že inspirace a hlavně motivace se pomalu vyčerpává. Fanouškovská základna dosáhla svého limitu a já jsem propadla beznaději. Ne že bych si někdy myslela, že budu mít tisíce liků, followerů, sdílení, retweetů a jiných ukazatelů kvality a oblíbenosti, ovšem je pravda, že alespoň desítky se zdály být reálnými. Na druhou stranu, který blogger může říct, že ho 100% jeho čtenářů (tj. 3) žádá a prosí o pokračování? Že zná všechny své čtenáře jménem? Kdo z vás to má?
Tímto děkuji svým věrným čtenářům za přízeň a věrnost. Na Nobelovku ani Magnesii Literu to sice nebude, ale aspoň na nějakou soukromou, rodinnou cenu, to snad vydá. Snad jí stihnu převzít dřív, než zemřu, respektive usnu věčným spánkem Barančokovic kletby. Dobrou noc.

Jak jsem byla poprvé práceneschopná

S první PN je moje metamorfóza na dospělého člověka už téměř dokonána, snad jen ještě čekám na jaro, až mi vrátí přeplatky na daních. Takže tati, za chvíli ti dojdou ty tvoje smyšlené hranice dospělosti! Nikdy mi totiž nebylo dopřáno 15 vteřin slávy, když jsem překonala důležitý životní milník. V patnácti, kdy jako jeden z posledních ve třídě dostanete občanku, už je to ohrané a nikoho tím neoslníte, se vám nedostane podpory ani doma, protože nejen že jakožto mladší sourozenec se věčně potýkáte s klasickým "tak to si už můžeme konečně taky odškrtnout", ale veškerou radost vám překazí suché konstatování, že pravá dospělost je stejně až od osmnácti. V osmnácti vám zase řeknou, že až po maturitě. V jednadvaceti. Po promoci. A nakonec, jak říká docent Nešpor, stejně až ve třiceti, alespoň co se vhodného věku ke konzumaci alkoholu týče.
Ale jestli se nepočítá péenka, která už, pokud vím, nemusí být podepsaná od rodičů, tak už fakt nevím...
I když jsem až na jedno menší zaváhání celý podzim statečně odolávala všem nemocem, které se na mě hrnuly ze všech stran, poctivě zobala marťánky, echinaceu i oscillo, nakonec mě jedna přeci jen skolila. A zrovna jedna z těch horších - střevní chřipka. Většinou je tahle nepěkná záležitost dosti nevychovaná, zastihne vás bez sebemenšího náznaku a varování, rovnou v plné síle. Tentokrát jsem ale měla tak trochu štěstí, a v prvních hodinách jsem byla schopná zajít si k doktorovi.
Ale, první problém - kam k doktorovi, když žádného nemám? Volám proto šéfovi, jestli si myslí, že ten studentský/fakultní/univerzitní/nevím vlastně jaký přesně doktor, o kterém mi říkal loni (!), mě vezme. Je mi opravdu zle, v práci v žádném případě nevydržím a představa plýtvání drahocenné dovolené mi do žil vlije právě tolik adrenalinu, abych absolvovala dlouhou cestu autobusem a snažila se držet šéfovy rady - tedy nedat se, nenechat se vyhodit a přimět je, aby mě ošetřili.
Středisko je hned naproti škole, naštěstí kousek od zastávky. Vybelhám se do prvního patra a vlezu do společné čekárny pro tři ordinace. Lidi čekají jen u jedné z nich, a tak se připojím. Nemůžu si dovolit čekat někde, kde dost možná nikdo není. Odkojená českým systémem si disciplinovaně sednu a tiše vyčkávám příchodu sestry. Jenže mezitím přijde několik dalších lidí, jejichž chování mě dokonale zmate. Někteří si jdou vyzvednout jen nějaké papíry a zase odcházejí (a zase se vracejí, a zase odcházejí), jiní očividně nosí dovnitř svojí kartičku pojištění, zkrátka pořád tam někdo leze, často ani nezaťuká, a než se vzpamatuji a tu kartičku tam taky odevzdám, posouvám se ze třetího místa asi tak na desáté. Tak jako kde to jsme? Zatímco si v duchu měřím vzdálenost k toaletám v případě nouze (doufejme, že odemčeným), do čekárny napochoduje asi dvacet hlučných studentů, kteří zjevně potřebují nějaké potvrzení do školy. Většiny se ujme vedlejší ordinace (samozřejmě fungující, a do té doby bez lidí, ale kdo to mohl tušit), někteří se vetřou i k nám a samozřejmě mají přednost. Snažím se pohledem vyjádřit vztek, netrpělivost a utrpení, a probodávám sestru očima, když kolem náhodou proběhne do kanceláře. Pak si ale vzpomenu, že vlastně budu vděčná, když mě vůbec přijmou, a radši toho nechám. Po dvou hodinách se konečně dočkám a jdu dovnitř, připravená hádat se, prosit a klidně i demonstrativně zvracet, kdyby mě náhodou chtěli vyhodit. Jestliže mi bylo v čekárně divné, že vypadám jediná nemocně a ostatní si tam jen vyřizují administrativu, doktorka mě v tom utvrdí. I když je sympatická a snad i schopná, vytkne mi, proč tam lezu, když mám zůstat v posteli a odpočívat, že jim tam akorát roznáším bacily a ona mi stejně nepomůže, jelikož mám virovou infekci, že si mám napříště sjednat schůzku dopředu, protože oni tam mají zrovna frmol s těmi studenty, a když zjistí, že u nich vlastně nejsem zapsaná, tak ještě naznačí, že jsem na to měla myslet dřív a zajistit si lékaře po příjezdu (což je asi pravda).
Nakonec jsem ale byla úspěšná - založili mi kartu, napsali potvrzení a dokonce nechtěli žádné peníze! K mojí smůle jsem totiž ochořela tři dny předtím, než začalo platit doplňkové pojištění. Geniální slovinský systém mě totiž donutil zpětně zaplatit tři měsíce pojistného, aniž by pojištění bylo platné. S radostí tedy schovám těch 100€ a kreditku, které jsem si radši připravila, zpátky do peněženky a hrdě odcházím se svojí první péenkou v ruce.
Měla jsem takovou radost, že jsem se rozhodla přejít ulici a rovnou ji zanést do školy. Samozřejmě, ze všech možných okamžiků se vám udělá lépe zrovna ve chvíli, kdy jdete za šéfem oznámit mu, že je vám zle a zůstáváte doma. Útrpný výraz jsem ale koneckonců měla nacvičený už z čekárny. Nakonec mě chřipka přeci jen dostihla v plné síle. Cesta domů mě zmohla natolik, že jsem v podstatě usnula dřív, než jsem dolehla na postel. Se soucitnou myšlenkou na Jana Husa jsem se probudila s horečkou 39,4 °C a protože byl teprve čtvrtek, pomyslela jsem si, že když zemřu, minimálně do pondělka to nikdo nezjistí. To je jedna z nevýhod slaměného vdovství, případně single života obecně. Nikdo vám neuvaří čaj, nepodá teploměr, neudělá ledový zábal, kdyby horečka ještě stoupla. Nikdo vás nepolituje, nevypere vám propocené pyžamo ani nezajde do lékárny. Na druhou stranu vám taky nikdo nekrade peřinu, nenechává prázdné roličky od toaleťáku v držáku, nenechává zvednuté prkýnko a ani vám nesní poslední oblíbený jogurt.
I když to bylo chvílemi krušné, nakonec jsem přežila. Hnusná chřipajzna okradla lidstvo i mou slibnou vědeckou kariéru o dva jinak jistě velmi produktivní člověkodny, a mně se pravděpodobně zase přitíží, až uvidím příští výplatní pásku.

Jak poznat, že je čas všeho nechat a jít domů

1) Ví bůh...tedy spíš výbuch. Naštěstí ne tak doslovný, jen prudce se vařící kapalina vystřelila z baňky i s chladičem. Každopádně i tento incident za sebou nechal spoušť jako...no jako po výbuchu. Chladič na tři kusy, lepkavé žluté cosi všude kolem. Zkušený chemik samozřejmě míří od sebe, takže ztráty na životech tentokrát žádné. Po prvotním leknutí následuje rychlá kontrola - oči se koukají (naštěstí vždy nosím brýle), prsty se hýbají, kůže nepálí. Poté se slova ujme marnivost. Ponožky nepropálené, kalhoty čisté a vcelku, plášť se nepočítá.

2) Když vyvíjíte prázdné TLC bez nanesení vzorku.

3) Když odpařujete na vakuové odpařovačce s otevřeným ventilem.

4) Když vám z rukou "padají" balonky naplněné vodíkem a vy jen bezmocně civíte na strop a čekáte, až se vypustí.

5) Když do USB slotu na počítači cpete čip od nápojového automatu.

6) Když se pokoušíte koupit si kafe USB klíčem.

7) Když v automatu dojde kafe a dostanete jenom horké mléko.

8) Když si těžce získaný produkt omylem vylijete do odpadu. (naštěstí ne vlastní zkušenost, zatím?)

9) Když je pátek/čtvrtek/středa/úterý odpoledne/ráno/po obědě/před obědem

10) Když už vás to prostě všechno pořádně...víte co.

P.S. Stává se to každému a ke konci týdne se to i toleruje, ale kdo vymyslí výmluvu, proč se to děje třeba v úterý ráno?

Chemie v praxi aneb takové to domácí vaření

Po určitém čase stráveném v chemické laboratoři si natolik zvyknete na její vybavení, že ho začnete postrádat v běžném životě. 

Rotační odparku oceníte, když uvaříte moc řídkou omáčku nebo vám třeba ujede ruka při zalévání kafe. 

Zbyla vám nedopitá láhev vína, ztratili jste víčko od marmelády nebo máte pocit, že se vám záhadně odpařuje becherovka? V tom případě potřebujete parafilm! Parafínová folie na první pohled vypadá trochu jako lepicí páska, ale nenechte se zmást, je to velmi praktický pomocník v práci i domácnosti. Pružná průsvitná folie je vodotěsná, vzduchotěsná, dobře drží a při správné aplikaci navíc poznáte, jestli někdo náhodou nekontroloval tu odpařující se becherovku. 

Věta "za stálého míchání vaříme 2 hodiny" už nemusí být tak děsivá, pokud vlastníte magnetickou míchačku s ohřevem. Špinavou práci za vás udělá superpokročilá elektrická plotýnka s přidanou hodnotou vědy a techniky 21. století využívající principu, a teď se podržte, magnetismu!

Asi největším pomocníkem, na kterém si vytvoříte silnou závislost, je ultrazvuková lázeň. Neradi plýtváte potravinami? Nejnáchylnější jsou sklenice od kečupu, tatarky, jogurtů a vaječného likéru, kdy chtě nechtě s obalem vyhodíte i velkou část obsahu usazeného na stěnách. S ultrazvukem je problém vyřešen za pár vteřin. 

V případech, kdy na připálené hrnce a zaschlé zbytky jídla na nádobí (nebo snad plech s připeklým "perníkem", haha) je i superplusmega Jar s extra účinkem krátký, si aceton poradí jako nic. Neodolá mu ani ta nejzažranější špína (v kombinaci s ultrazvukovou lázní). Bohužel se to stejné nedá říct o vašem laku na nehty. V těchto případech proto volte raději methanol. Pokud ve vás to slovo stále vyvolává nepříjemné vzpomínky na prohibici před několika lety, nebojte. Jeho spotřeba v laboratoři se počítá na litry a když s ním v podstatě myjete nádobí, ani vám pak už nepřijde, že je vlastně nebezpečný. Naopak, velmi oceníte poměrně vzácné vlastnosti methanolu jakožto chemického rozpouštědla - bez chuti (i když to radši nezkoušejte) a bez zápachu. Pokud vás i nadále svírají pochybnosti, vězte, že mnohem horší zabiják na vás číhá ve vaší spíži. Protože tou nejjedovatější, nejškodlivější a vůbec nejsmrtelnější dosud objevenou látkou totiž je, jak známo, bílá mouka!!!

☠

Peněženka, mobil, klíče…

…počítač, jízdenka. Dobrý, všechno mám, nic dalšího v podstatě nepotřebuju. Klasická předodjezdová mantra. Většinou funguje, stejně jako již zlidovělý nákupní seznam „jídlo, pití, věci“ (tímto zdravím věrného čtenáře Pepu). Z toho se nedá nic zapomenout, řeklo by se. Omyl. Nejhorší je, když v nedožitých 25 letech zjistíte, že vaše hlava slouží jen k tomu, aby vám nenafoukalo do krku. Když vaříte silvestrovský svařák a potřebujete dokoupit 2 (slovy dvě) věci, a přinesete jen jednu, situace je již vážná.

Ale od začátku.

Nadešel den D, tedy odjezd z domova zpátky domů. Prázdniny, teda pardon, zasloužená a časově velmi omezená dovolená utekla jako voda a je potřeba vrátit se zpět do reality. Klasicky začínám balit v jedenáct večer. Většinu zvládnu, ale stejně chci vstát dřív a zbytek dobalit ráno. Vstávám v 5:45. Oprava, vstávám v 6:00. Týdenní prázdninová hibernace je znát, už i tak nekřesťanská hodina se stává naprostou šíleností.
Peněženka, mobil, klíče, můžeme vyrazit. Hned na začátku máme 10 minut zpoždění, ale nepanikaříme. Panika nastává, až když se mi do zipu u bundy zamotá šála a zaboha nejde ven. Kdybych aspoň den předtím nerozbila zip u jiné bundy. Nakonec zip i šála přežily bez úhony, ale už teď je jasné, že dnes je den blbec. Už ne tak srdceryvné, ale pořád neveselé loučení, nasedám do vlaku a jedeme. Hledám v kabelce mobil, abych mohla podat hlášení, že jsem v pořádku došla těch 200 metrů, a – nenacházím. Mobil zůstal doma pod polštářem. Může za to ten odložený budík. A pak taky moje sklerotická hlava, samozřejmě. A fakt, že jsem majitelkou dvou telefonů, takže problém v logistice musel dřív nebo později nastat. Co myslíte, zůstal doma starý, pomalý, už skoro nefunkční krám, nebo krásný, nový, rychlý dárek od Ježíška? Modří už vědí.

No co, mohlo být hůř, mohla jsem zapomenout jiné nepostradatelné věci, které s sebou vláčím – zásobu sprchových gelů na celý rok, zbytek cukroví pro kolegy, svačinu na cestu, špinavé prádlo a další. Nebo, teď už vážně, třeba peněženku, případně mobily rovnou oba.

Půl cesty do Vídně jsem prospala. Kromě stále existující šance, že za jízdenku zaplatím dvakrát (nestalo se), už se snad nic hrozného dneska nestane. Vlak je krásný, čistý, rychlý (160 km/h), pohodlný a kromě chybějících podpěrek na nohy nemůžu absolutně nic vytknout. A za skutečnost, že ve Vídni mám (plánovanou) prodlevu hodinu a půl, můžu České dráhy vinit jen těžko. Připadám si trochu jako Tom Hanks, ale naštěstí jako Tom v Terminálu, a ne jako Tom Trosečník. Ve Starbucks se ve skutečnosti čeká docela příjemně. Pak ještě povinně zakoupit Almdudler, což je moje rakouská tradice, a druhá třetina cesty je tady. Rakouský vlak je úplně stejný jako český, navíc s internetem. Pak už jen rychlý přestup ve Villachu a poslední dvě hodinky cesty, i když v opravdu hnusném slovinském vlaku z dob maršála Tita. 

Rozpačitý den zakončí předražená jízda taxíkem. V Lublani mě totiž překvapí 15 cm bílého prašanu, takže jsem moc líná vláčet se s kufrem závějemi na vzdálenou zastávku.
Cesta byla nakonec, kromě epizody s mobilem, v podstatě příjemná. 12 hodin neuvěřitelně uteklo, sedadla ve vlaku jsou pohodlná a prostorná a vy už zkrátka nemáte žádnou výmluvu, proč za mnou nepřijet! 

No a nástup do práce vám asi nemusím popisovat. I když to nikdo nechce přiznat, po prázdninách se všichni školou povinní stejně tak trochu a tajně do školy těší. Jestli to platí i po dovolené, vám řeknu, když mi jí dáte 2-3 měsíce. Po týdnu a kousek to pravda určitě není! Deprese nabývá takových rozměrů, že ani úterní výplata ji nezmírní. Myslím, že produktivita práce v prvním pracovním dnu po Novém roce se celosvětově blíží nule. Lokálně pak první den po všech svátcích, prázdninách a individuálně po dovolené. Navrhuji proto, aby byla zákonem nařízena dovolená po dovolené.
No řekněte, nevolili byste mě?