Rok se s rokem sešel, a nastal konec ledna. Zatímco loni měl poslední leden hořký nádech loučení, vzpomínání a návratu domů (což po čtyřměsíční erasmácké extatické party nebylo vůbec lehké), ten letošní je jiný. Jelikož je neděle a zítra musí většina z nás zase do práce, hořký nádech zůstává. Ovšem - já zůstávám taky. Loňské události - bylo mi nabídnuto místo, nabídku jsem přijala, místo jsem dostala, neutekla jsem schovat se na Bahamy - mě zavedly zpět na místo činu. A zatímco jsem až do dnešního dne měla možnost srovnávání, ať už počasí, událostí, zážitků (kdy bohužel jasně vítězí loňský rok), zítra bude vše nové (lepší?). Od zítřka začínám nový život. Na důkaz toho a zároveň oslavu nových impulzů čekám příští víkend první nerodinnou návštěvu! Snad stihnu vyrobit medaile a jiné upomínkové předměty na tuto velkou událost. Nový začátek si rovněž zaslouží nějaké to předsevzetí. Ty si normálně nikdy nedávám (navíc, existuje vůbec někdo, kdo ano?), naposledy snad jako dítě, když mi někdo řekl, že se to tak má dělat. Ale výjimečný den si zaslouží výjimečné činy, a proto: Slibuji, že nebudu zapomínat včas vymývat plastové krabičky od svačiny, a tedy později nacházet zbytky jídla v pokročilé fázi rozkladu.
Přemýšlím, co dalšího se od loňska změnilo. Jsem starší (naštěstí ale pořád ve věku, kdy to až tolik nevadí; nebezpečná hranice se však blíží - 25 už se zaokrouhluje nahoru a to není dobré), zkušenější, chytřejší (tři písmena před jménem to dokazují), krásnější snad ani ne, ale zato alespoň bohatší.
Jedna zásadní změna se mě ovšem týká. Pomalu, ale jistě se na mě lepí dávná rodinná kletba - Barančokovic spavá nemoc! Je to tak, osudu neutečeš. Zatímco dřív jsem chodila spát po půlnoci, a to jen když jsem musela druhý den vstávat, dnes je i půl jedenácté pozdě. Naštěstí nejsem v ještě tak pokročilém stadiu, ale cítím, že můj konec se rychle blíží. Skutečnost je o to horší, že dřívější usínání neznamená dřívější probouzení. Jelikož opravdové sovy mají svůj limit ještě úplně jinde, zdá se, že moje soví alely nikdy nebyly natolik dominantní, a vlivem kletby teď mutují s alelami skřivana. Výsledkem je, že chodím brzo spát a ráno se zaboha nemůžu vzbudit. Ani po devíti či více hodinách spánku. Navíc, ihned po probuzení se těším na večer, až zase budu moct jít spát. Otázkou je, kam se nynější sovoskřivan rozhodne posunout. Převládne skřivan, a já se začnu sama budit v pět? Nebo snad vyhraje sova, která ovšem není podporována ani tolerována současným sociálně-ekonomickým systémem? A nebo, a to je nejhorší, sovoskřivan zůstane sovoskřivanem, a stejně jako Dr. Jekyll a pan Hyde se budou pravidelně střídat? Takže buď bude přes den vládnout skřivan a v noci sova (= absolutní nespavost), což povede k totálnímu vyčerpání, nebo obráceně ve dne sova a v noci skřivan, což znamená celodenní spánek. Druhá varianta se zdá být fajn, ale co na to šéf? A Jan Tleskač?
O průběhu nemoci vás budu informovat.
Teď už je po jedenácté (!!!) a už se mi chce tři hodiny spát. Ještě jedno předsevzetí na závěr, když už tedy slavíme ty nové začátky: budu se snažit psát častěji, i když musím přiznat, že inspirace a hlavně motivace se pomalu vyčerpává. Fanouškovská základna dosáhla svého limitu a já jsem propadla beznaději. Ne že bych si někdy myslela, že budu mít tisíce liků, followerů, sdílení, retweetů a jiných ukazatelů kvality a oblíbenosti, ovšem je pravda, že alespoň desítky se zdály být reálnými. Na druhou stranu, který blogger může říct, že ho 100% jeho čtenářů (tj. 3) žádá a prosí o pokračování? Že zná všechny své čtenáře jménem? Kdo z vás to má?
Tímto děkuji svým věrným čtenářům za přízeň a věrnost. Na Nobelovku ani Magnesii Literu to sice nebude, ale aspoň na nějakou soukromou, rodinnou cenu, to snad vydá. Snad jí stihnu převzít dřív, než zemřu, respektive usnu věčným spánkem Barančokovic kletby. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat