V mém případě jediné, co má krátkou dobu trvanlivosti, jsem já sama. Celodenní toluenovou aromaterapii bych bohužel nemohla doporučit, hřejivý kyselinový nebo naopak chladivý methanolový zábal na ruce také ne. To se potom tak stane, že po náročném dni na nohou a po inhalaci všeho, jen ne čerstvého vzduchu, prostě jen přijdete domů, padnete do postele, ráno se vzbudíte a najednou je jeden rok za vámi.
Oslí můstek
Z tohoto důvodu jsem nezvládla napsat článek plný nostalgie, bilancování a komentářů o uplynulém roce. Základní kostru i název (Rok první) jsem sice měla, chyběl však kousek toho štěstíčka a já rozhodně neměla sílu jít mu naproti. Tak tedy ve zkratce, o čem by to zhruba bylo: Ve Slovinsku žiji už jeden celý rok. No řekněte, nebyl by to trhák?
Kromě toho, že jsem o rok starší (čti zkušenější a moudřejší), se stalo několik důležitých momentů. Doktorát zatím v nedohlednu (natož ta Nobelovka), vnoučata jsem také ještě neposkytla, a tak se rodiče rozhodli, že si nechaíi pouze produktivnější dceru, která nejenže vyrábí vnoučata na počkání, zároveň už doktorka i je. Bylo mi tedy řečeno, že na Vánoce domů jezdi nemusím. Nestuduji v Plzni, na trik s vypůjčeným dítětem by mi asi neskočili, a tak jsem se rozhodla začít od začátku a adoptovat si jiné rodiče. Nové, lepší. S letním sídlem u moře a zimním v Alpách. Situace imigrantů je dnes složitá, a tak jsem se přihlásila na kurz slovinštiny pro pokročilé, aby moje kukaččí kamufláž dokonale zmátla případné zájemce.
První hodina byla čistě seznamovací. Zatímco na minulém kurzu jsem si připadala mezi těmi devatenáctiletými dětmi trapně stará a jako jediná pocházející mimo bývalou Jugoslávii trochu, řekněme, mimo, naše nynější skupina je věkem i původem mnohem rozmanitější. Studenti medicíny, ekonomie, slavistiky, budoucí kněz, Polsko, Litva, Albánie, Rusko, Itálie, dokonce Jižní Korea! (Student chorvatštiny se prý slovinsky učil tři týdny na letní škole a šprechtil líp než já po roce, takže mi způsobil první lehkou újmu toho večera). Druhou újmu způsobil sám pan učitel, když vymyslel perfektní icebreaker, jako že budeme popisovat fotky známých osobností z dané země. Zatímco pro ostatní vybral osobnosti typu Monica Bellucci, PSY, Andrzej Wajda (kterého jsem poznala i já, protože právě ten den zemřel) a další masově slavné hokejisty, zpěváky a herce (které jsem sice už nepoznala, ale všichni byli na úrovni jugoslávské verze Káji Gotta a vůbec, kdo mi jmenuje jediného slavného makedonského interpreta současnosti, ten ať hodí kamenem), Česko - zemi plnou vzdělanců - reprezentoval na druhém místě Miloš, který se překvapivě těžko popisuje a slovo "komplikovaný" očividně nestačí, a to navíc po prvotním fiasku s Milanem Kunderou. Ano, teď už to můžu přiznat, protože noví rodiče se jistě hanbou propadat nebudou. Útěchou mi je fakt, že ani druhá spolužačka z Česka naši reputaci nezachránila. Kdyby mě původní rodiče měli radši a nenutili mě chodit do zastaralé zkostnatělé školy, trápící generace žáků známkováním a jinými zvěrstvy, a místo toho by mě dali do moderní Montessori třídy, abych si užila dětství, svobodu a přirozený vývoj, zřejmě bych poznala jenom tu fotku. Takhle sice můžu vyjmenovat Kunderův životopis i odbornou analýzu jeho díla ("to je ten, co žije ve Francii, napsal Žert = jízda králů a Nesnesitelná lehkost bytí = to, co Amíci hrozně obdivujou, ale já jsem to kdysi četla a přišlo mi to jako pěkná blbost").
No, i když si cením, že nás pan učitel považuje za národ intelektuálů, příště bych prosila spíš toho Káju, případně Jardu Jágra (kterého navíc znám osobně, jak jsme se minule potkali v obchoďáku).
Na závěr malé srovnání krásné jadrné češtiny a nudné slovinštiny bez nápadu:
Když Čech řekne, že měl z prdele kliku, Slovinec má obyčejnou bramboru (krompir).
O dalším průběhu projektů "Slovensko enostavno in hitro" a "Chcete mě?" vás budu samozřejmě informovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat