Kdo kolo má, ten bydlí

Že jste se stali například Liberečákem, poznáte snadno - rapidně se vám sníží nároky na počasí. Zataženo a 15 °C značí moc povedené léto a sebevětší liják považujete za drobné mrholení. Když se z vás stane oficiální Pražák, který sice z Prahe není, ale všechny ostatní začnete považovat za náplavy, můžete se jít rovnou utopit, nejlépe do La...do Vltavy.
Dnešní příběh je ale o tom, jak jsem se stala Lublaňačkou. Transformace pomalu započala dnem, kdy jsem si pořídila deštník, který jsem v Liberci nikdy nenosila. Také jsem odhodila pohorky, zapomněla, jak se chodí do kopce, pochopila jsem, že přehazovačka na kole je nepotřebná a zjistila jsem, že posedět si na terásce se dá docela pohodlně i v lednu.
Ode dneška ale už jsem obyvatelkou, jak se sluší a patří. Dnes jsem se totiž stala hrdou majitelkou krásného městského kola. Jmenuje se Gloria, je krásné, růžovo-bílé s kytičkami, má košík, blatníky, zadní nosič, odrazku, dvě brzdy a jediný převod. Cesta k němu ale byla dlouhá...

...a to tak dlouhá, že předchozí odstavec jsem napsala v dubnu, kdy jsem kolo opravdu zakoupila, a pokračuji v září, kdy jsem byla konečně schopná dát kolo do servisu...

...a ještě delší, když jsem si ze servisu přivezla neopravené kolo. Abych teda pánovi nekřivdila, opravil mi brzdu, ale na zbytek požadavků už jaksi zapomněl. Asi to hodlá dokončit při druhé návštěvě, protože neustále jen dokola opakoval, že to chce komplet vyměnit, protože brzdy jsou z plastu a to prostě nemůže vydržet. Jenže druhá návštěva nebude. Výměna brzd by stála jako polovina celého kola, díky nechci. Když mě rodiče ve spěchu vyhazovali z domu, sadu nářadí mi bohužel nepřibalili. Nevadí, zítra koupím klíč a do opravy se pustím sama...

...a nebo počkám, až zase jednou přijede muž, který nejenže přiveze potřebné nářadí, ale také levnou pracovní sílu. To by ovšem nesměl být muž, který se živí řazením jedniček a nul do správného pořadí (nebo co vlastně, radši se moc neptám), protože by se mohlo stát, že v té části mozku, kde je uložen seznam věcí, které od něj potřebuji, jsou zrovna náhodou samé nuly...

...a tak zkouším jiný servis, který dokonce má vlastní webové stránky. Pán za deset minut opraví víc věcí, než předchozí servisman za půlden, a já tak konečně můžu prohlásit, že jsem se oficiálně stala pravou a nefalšovanou obyvatelkou Lublaně s vlastním kolem.
Už musím jen dokoupit zvonek, trošku poupravit košík a smířit se s faktem, že řídítka nejsou až tak úplně ve stylu paní radová. Snad mi ta finální úprava nezabere dalších pět měsíců.

P.S. Zakládám nový koncept tzv. časosběrného blogu a očekávám tudíž podobnou fanouškovskou základnu, jakou má Helena Třeštíková. Předem děkuji.