Dva roky utekly jako voda a nadešel čas vydat se zase do světa. Z chaotického Balkánu do systematického Německa. Od silně nacionálních Slovinců k...Němcům. Na pět měsíců se stal mým dalším domovem západoněmecký Dortmund - žlutočerně pruhované půlmilionové město. Kolegové, kteří tu byli přede mnou, mě všichni do jednoho varovali, ať uteču, dokud je čas. Že nudnější místo v Evropě není. Jenže to nepřijeli z Lublaně! Lublaň je možná malebná, možná má svoje kouzlo, jenže jenom na víkend, když si potřebujete odpočinout po cestě do Chorvatska. Dlouhodobé užívání škodí vám i lidem ve vašem okolí. Oproti této metropoli je navíc půlmilionový Dortmund dvojnásobný. Zkrátka a dobře, i po třech týdnech se mi tu líbí a akcí jsem za tu dobu zažila víc, než za dva roky ve Slovinsku. Tak uvidíme, jak dlouho mi ten optimismus vydrží.
Kariérní změna je také značná. Akademickou půdu jsem dočasně vyměnila za soukromý sektor. A zatím můžu říct jen to, že je to...jiné. Buď jsem ve špatné firmě, a nebo má farmaceutická lobby svá nejlepší léta za sebou... Víc podrobností snad v příštím článku.
Ocitla jsem se znovu na startovní čáře, ve všech ohledech. Snad se mi bude dařit držet čistou mysl a zase trochu psát, a snad to někdo bude číst, o jednoho z věrných čtenářů jsem totiž bohužel přišla...už není žádné my, a tím pádem opravuji nadpis: Ich schaffe das!! Držte mi palce.
P.S. Na vlastní voči jsem viděla svoje první burkini přímo v akci. Nechci se pouštět do společensko-politických diskuzí, každopádně můj první dojem byl, že úplně stejně barevnou šusťákovku jsem měla jako malá.
Krev není voda. Genetickému předurčení se člověk zkrátka nevyhne. Tak jako jsou královské rody zatíženy hemofilií, náš rod již po generace trpí absolutním antitalentem na jazyky. Tento aspekt se bohužel nevyhnul ani mně, ačkoliv jinak mám talent v podstatě na všechno (snad kromě hudebních a výtvarných činností, poezie, bruslení, vaření, šití a míčových sportů). Anglicky jsem začala pořádně a snad celkem správně mluvit již po 15 letech studia, z němčiny si pamatuju pouze slovo Sehenswürdigkeiten a nedávno jsem z hrůzou zjistila, že ani slovenština jakožto můj polovičně-mateřský jazyk není úplně bez problémů - aneb co je proboha za výraz jagavý? Sebevědomí mi spraví akorát to, že si už navždy budu pamatovat první deklinaci v latině (vena, venae, venae venam, vena; venae, venarum, venis, venas, venae, HA!). ANO, vím, že se častěji používá vzor femina, a NE, neptejte se mě na ty další deklinace).
Jenže - jsme Češi, nikdy se nevzdáme! Dala jsem proto svému zakrnělému mozku ještě jednu šanci v podobě slovinštiny. Krásný jazyk, jednoduchý, slovanský, bez shody podmětu s přísudkem - pohoda. O svých začátcích jsem už kdysi psala. Dnešní situace je taková, že jsem právě začala svůj třetí kurz. První byl dobrý, ono z nuly na sto se vždycky nějak dostanete, i když to trvá tři měsíce. Úspěchy druhého kurzu krásně vystihuje historka ze zakončovací hodiny, kdy jsem obdržela certifikát zaručující "advanced" úroveň mého snažení, a i když jsem byla překvapená, že jsem vůbec nějaké lejstro dostala, vzhledem k mé docházce, natož s takovou pokročilostí, a chtěla jsem říct "Cože, já taky? To si přece vůbec nezasloužím.", zmohla jsem se na pouhé hvala a radši si zase sedla.
I tak/proto jsem se zapsala do třetice. S tou výhodou, že tentokrát je kurz zdarma (čili že mi konečně slovinští daňoví poplatníci vrátí něco málo z mých štědrých nedobrovolných příspěvků).
Překvapivě jsem zase ve slovanské skupině, což znamená, že jsem opět jediná bílá vrána mezi zástupci všech bývalých jugoslávských zemí. Kdyby mi můj výzkum nevyšel, přesedlám na sociologii, materiálu bych měla dost.
Po roce a půl v cizí zemi a po šesti ukončených měsících jazykových kurzů jsem se zatím obstojně držela na úrovni, kdy si zvládnu objednat v restauraci a koupit pečivo (Dober dan, a lahko dobim...eno žemljo? -ukazuji- Ja, to! Oprostite, slabo govorim slovensko. Hvala, adijo.). Výhoda je, že tři kousky jsou pro mě stejně moc, takže množné číslo padá, a v duálu si stále nejsem jistá, a tak si pečivo kupuji jen po jednom! Každopádně jsem dnes pocítila zásadní zlom. Přestávám se stydět a občas jsem schopná i zareagovat, položit otázku nebo na ni odpovědět!
Ačkoliv i v běžném životě normálně hovořím pouze spisovnou akademickou češtinou nejvyšší úrovně, jako zástupce zkažené mládeže jsem pochytila i pár výrazů z obecné češtiny, které se mi teď dost hodí. Asi se shodneme, že český jazyk je mnohem vyspělejší, náročnější a hezčí než ostatní slovanské jazyky, a tak co je ve slovinštině to správné a hoch, to je v češtině odpad. Aneb ten jejich duál, na který jsou tak pyšní, a v českém jazyce dávno vymizel a připomínají ho pouze výjimečné jevy jako párové části těla, případně nespisovný tvar použitý v 7. pádu množného čísla. Konečně tedy uplatním i spojení jako "šla sem s mejma dvěma kamarádkama" a bude to správně!
Jestliže jsem v minulosti zmiňovala, že slovinština se s ničím moc nemaže a nekorektnost jí není cizí, to jsem ještě neznala takové maličkosti, jako jsou interpunkční znaménka. Čárky, neboli vejice, vyslovováno vejce, jsou jen úsměvné. Doplňte vejce do věty, haha. Ale přituhuje:
Je to tu zas - den, kdy se přepisuje celá Wikipedie lidstva.
Od komentování nastalé situace jsou tu jiní, já k vám přicházím s hlášením ze středobodu vesmíru - alespoň tak se někteří Slovinci tváří. Obyvatelé Sevnice - totiž z rodiště budoucí první dámy - celý den věší americké vlajky, skládají písně, oslavují a připravují se na příští turistickou sezonu.
Kolega v práci dost neochotně přiznal, že chodil na stejnou základní školu (již brzy ZŠ Trump) jako madam Melania, a tak nějak mi přišlo, že až Donald bude mít v sevnickém kulturáku inaugurační proslov, onoho kolegu tam nejspíš mávat vlaječkou neuvidíme.
Pointa dnešního článku je ale jinde. Narozdíl od obyvatel Sevnice nechci lákat další turisty, kterých je tu už takhle až až. Ve Slovinsku sice sem tam narazíte na hezké místo, zbytek ale nejen že nestojí za zmínku, právě naopak. Zbytek je tak nezajímavý, že i v mém průvodci (který mi koupili rodiče před Erasmem jako předzvěst budoucího vystěhování) radí, abyste tam neztráceli čas. Opravdu!
Rough Guide - Turistický průvodce Slovinsko. Nakladatelství Jota 2012, ISBN 97-80-7642-020-1.
Namátkou:
V těsném sousedství kaple se nachází muzeum se značně nezajímavou expozicí, které nijak výrazně neprospívá absence jakýchkoli popisů.
Pokud se z náměstí vydáte na sever, dostanete se na Trg Svobode, velké, naprosto nezajímavé prostranství bez jakékoli turistické atrakce, tedy nepočítáme-li ohyzdný bronzový památník hruškovitého tvaru.
Celkově však ulice působí tmavě a omšele.
Ačkoliv není pravděpodobné, že byste zde potřebovali nebo chtěli přenocovat,...
Expozice působí bohužel značně chaoticky a není nijak zvlášť zajímavá.
Jediným důvodem k výpravě na druhou stranu řeky je návštěva obřího nákupního střediska.
Nenajdete tu sice žádnou skutečnou turistickou zajímavost, ale... ...můžete vyzkoušet jediný místní hotel, velmi průměrný a nepříliš dobře udržovaný.
Milovníci dobrého jídla a pití budou nabídkou místních stravovacích zařízení pravděpodobně zklamáni.
Pravděpodobně nejlepším důvodem k návštěvě hradu je večeře.
Do vesnice se dostanete autobusovými spoji (tři vozy denně v pondělí, středu a pátek) pouze ve dnech školní výuky, s jedním zpátečním autobusem ve stejný den, a ještě ke všemu se ve vesnici nedá ubytovat.
Je to správní, hospodářské a kulturní centrum celého údolí, ale jinak nepůsobí příliš lákavě.
Do současnosti se zachovala jen nepříliš atraktivně působící hromada ruin, která si sama o sobě nezaslouží námahu spojenou s poměrně náročným výstupem do strmého kopce.
Takže prosím, nejezděte sem! Snad se Donald nerozhodne zainvestovat do lepšího PR. To by bylo v pr.
Na začátek mi dovolte krátkou úvahu, proč se nikdy nestanu světově proslulou bloggerkou. Nemám na to čas. Jak jste si jistě všimli, rozestupy jednotlivých příspěvků se pomalu prodlužují, a možná je to dobře, protože bych jinak mezery vyplnila videoblogem na téma Jaké líčení zvolit do laboratoře,Přivítejte podzim novou kolekcí laboratorních plášťů nebo DIY - podzimní detox aneb vyrobte si vlastní glycerinové čípky. Profesionální bloggerky možná tráví své dny rabováním drogerií a obrážením obchodů s oblečením, a své příspěvky musí napsat a aktualizovat dřív, než oblečení přejde do outletů a kosmetika dostane slušivý štítek SLEVA 80%.
V mém případě jediné, co má krátkou dobu trvanlivosti, jsem já sama. Celodenní toluenovou aromaterapii bych bohužel nemohla doporučit, hřejivý kyselinový nebo naopak chladivý methanolový zábal na ruce také ne. To se potom tak stane, že po náročném dni na nohou a po inhalaci všeho, jen ne čerstvého vzduchu, prostě jen přijdete domů, padnete do postele, ráno se vzbudíte a najednou je jeden rok za vámi.
Oslí můstek
Z tohoto důvodu jsem nezvládla napsat článek plný nostalgie, bilancování a komentářů o uplynulém roce. Základní kostru i název (Rok první) jsem sice měla, chyběl však kousek toho štěstíčka a já rozhodně neměla sílu jít mu naproti. Tak tedy ve zkratce, o čem by to zhruba bylo: Ve Slovinsku žiji už jeden celý rok. No řekněte, nebyl by to trhák?
Kromě toho, že jsem o rok starší (čti zkušenější a moudřejší), se stalo několik důležitých momentů. Doktorát zatím v nedohlednu (natož ta Nobelovka), vnoučata jsem také ještě neposkytla, a tak se rodiče rozhodli, že si nechaíi pouze produktivnější dceru, která nejenže vyrábí vnoučata na počkání, zároveň už doktorka i je. Bylo mi tedy řečeno, že na Vánoce domů jezdi nemusím. Nestuduji v Plzni, na trik s vypůjčeným dítětem by mi asi neskočili, a tak jsem se rozhodla začít od začátku a adoptovat si jiné rodiče. Nové, lepší. S letním sídlem u moře a zimním v Alpách. Situace imigrantů je dnes složitá, a tak jsem se přihlásila na kurz slovinštiny pro pokročilé, aby moje kukaččí kamufláž dokonale zmátla případné zájemce.
První hodina byla čistě seznamovací. Zatímco na minulém kurzu jsem si připadala mezi těmi devatenáctiletými dětmi trapně stará a jako jediná pocházející mimo bývalou Jugoslávii trochu, řekněme, mimo, naše nynější skupina je věkem i původem mnohem rozmanitější. Studenti medicíny, ekonomie, slavistiky, budoucí kněz, Polsko, Litva, Albánie, Rusko, Itálie, dokonce Jižní Korea! (Student chorvatštiny se prý slovinsky učil tři týdny na letní škole a šprechtil líp než já po roce, takže mi způsobil první lehkou újmu toho večera). Druhou újmu způsobil sám pan učitel, když vymyslel perfektní icebreaker, jako že budeme popisovat fotky známých osobností z dané země. Zatímco pro ostatní vybral osobnosti typu Monica Bellucci, PSY, Andrzej Wajda (kterého jsem poznala i já, protože právě ten den zemřel) a další masově slavné hokejisty, zpěváky a herce (které jsem sice už nepoznala, ale všichni byli na úrovni jugoslávské verze Káji Gotta a vůbec, kdo mi jmenuje jediného slavného makedonského interpreta současnosti, ten ať hodí kamenem), Česko - zemi plnou vzdělanců - reprezentoval na druhém místě Miloš, který se překvapivě těžko popisuje a slovo "komplikovaný" očividně nestačí, a to navíc po prvotním fiasku s Milanem Kunderou. Ano, teď už to můžu přiznat, protože noví rodiče se jistě hanbou propadat nebudou. Útěchou mi je fakt, že ani druhá spolužačka z Česka naši reputaci nezachránila. Kdyby mě původní rodiče měli radši a nenutili mě chodit do zastaralé zkostnatělé školy, trápící generace žáků známkováním a jinými zvěrstvy, a místo toho by mě dali do moderní Montessori třídy, abych si užila dětství, svobodu a přirozený vývoj, zřejmě bych poznala jenom tu fotku. Takhle sice můžu vyjmenovat Kunderův životopis i odbornou analýzu jeho díla ("to je ten, co žije ve Francii, napsal Žert = jízda králů a Nesnesitelná lehkost bytí = to, co Amíci hrozně obdivujou, ale já jsem to kdysi četla a přišlo mi to jako pěkná blbost").
No, i když si cením, že nás pan učitel považuje za národ intelektuálů, příště bych prosila spíš toho Káju, případně Jardu Jágra (kterého navíc znám osobně, jak jsme se minule potkali v obchoďáku).
Na závěr malé srovnání krásné jadrné češtiny a nudné slovinštiny bez nápadu:
Když Čech řekne, že měl z prdele kliku, Slovinec má obyčejnou bramboru (krompir).
O dalším průběhu projektů "Slovensko enostavno in hitro" a "Chcete mě?" vás budu samozřejmě informovat.
Že jste se stali například Liberečákem, poznáte snadno - rapidně se vám sníží nároky na počasí. Zataženo a 15 °C značí moc povedené léto a sebevětší liják považujete za drobné mrholení. Když se z vás stane oficiální Pražák, který sice z Prahe není, ale všechny ostatní začnete považovat za náplavy, můžete se jít rovnou utopit, nejlépe do La...do Vltavy.
Dnešní příběh je ale o tom, jak jsem se stala Lublaňačkou. Transformace pomalu započala dnem, kdy jsem si pořídila deštník, který jsem v Liberci nikdy nenosila. Také jsem odhodila pohorky, zapomněla, jak se chodí do kopce, pochopila jsem, že přehazovačka na kole je nepotřebná a zjistila jsem, že posedět si na terásce se dá docela pohodlně i v lednu.
Ode dneška ale už jsem obyvatelkou, jak se sluší a patří. Dnes jsem se totiž stala hrdou majitelkou krásného městského kola. Jmenuje se Gloria, je krásné, růžovo-bílé s kytičkami, má košík, blatníky, zadní nosič, odrazku, dvě brzdy a jediný převod. Cesta k němu ale byla dlouhá...
...a to tak dlouhá, že předchozí odstavec jsem napsala v dubnu, kdy jsem kolo opravdu zakoupila, a pokračuji v září, kdy jsem byla konečně schopná dát kolo do servisu...
...a ještě delší, když jsem si ze servisu přivezla neopravené kolo. Abych teda pánovi nekřivdila, opravil mi brzdu, ale na zbytek požadavků už jaksi zapomněl. Asi to hodlá dokončit při druhé návštěvě, protože neustále jen dokola opakoval, že to chce komplet vyměnit, protože brzdy jsou z plastu a to prostě nemůže vydržet. Jenže druhá návštěva nebude. Výměna brzd by stála jako polovina celého kola, díky nechci. Když mě rodiče ve spěchu vyhazovali z domu, sadu nářadí mi bohužel nepřibalili. Nevadí, zítra koupím klíč a do opravy se pustím sama...
...a nebo počkám, až zase jednou přijede muž, který nejenže přiveze potřebné nářadí, ale také levnou pracovní sílu. To by ovšem nesměl být muž, který se živí řazením jedniček a nul do správného pořadí (nebo co vlastně, radši se moc neptám), protože by se mohlo stát, že v té části mozku, kde je uložen seznam věcí, které od něj potřebuji, jsou zrovna náhodou samé nuly...
...a tak zkouším jiný servis, který dokonce má vlastní webové stránky. Pán za deset minut opraví víc věcí, než předchozí servisman za půlden, a já tak konečně můžu prohlásit, že jsem se oficiálně stala pravou a nefalšovanou obyvatelkou Lublaně s vlastním kolem.
Už musím jen dokoupit zvonek, trošku poupravit košík a smířit se s faktem, že řídítka nejsou až tak úplně ve stylu paní radová. Snad mi ta finální úprava nezabere dalších pět měsíců.
P.S. Zakládám nový koncept tzv. časosběrného blogu a očekávám tudíž podobnou fanouškovskou základnu, jakou má Helena Třeštíková. Předem děkuji.
Na začátek musím s politováním oznámit dočasné přerušení všech aktivit Nadace Willyho Foga z důvodu nervového vyčerpání našich dobrovolníků. Pauza trvá až do odvolání. Pokud si aktivit nadace vážíte a rádi byste podpořili její brzké znovuvzkříšení, můžete přispět na financování několikaměsíční all-inclusive dovolené v Karibiku pro naše obětavé pracovníky, aby tak načerpali nové síly a byli schopni pokračovat v pomoci bližním.
Pro ty z vás, kteří by se snad v rámci čtvrtého přikázání rádi vydali na sebevražednou misi s krycím názvem Rodina, máme důrazné varování: Rodinná dovolená škodí Vám i lidem ve Vašem okolí.
Je všeobecně známo, že rodinné vztahy se úměrně zlepšují s větší vzdáleností jednotlivých členů od sebe. Komunismus není prospěšný pro žádnou oblast lidského života, natož pak pro rodinu jakožto základ státu, jelikož v minulém režimu oblíbené vícegenerační domky, chaty a chalupy ničí manželství a rodinné vztahy již od roku 1948.
Já si "long distance" sice udržuji, avšak po zásahu vyšší moci, chybou v matrixu, kvůli erupcím na slunci nebo špatnou karmou (způsobenou minule zmíněnou dartmoorskou kletbou) se stalo, že jsem se na šílenou výpravu s rodiči vydala dokonce dvakrát v jednom měsíci! O Expedici Jů Kej jste mohli číst minule, o Expedici Polsko si ovšem nepočtete nikdy, z bezpečnostních důvodů. Témat sice mám tolik, že bych množstvím obsahu bez problémů překonala i Ottův slovník naučný, a i když účastníci zájezdu v průběhu tipovali, které historky pravděpodobně sepíšu, rozhodla jsem se tak neučinit. S velkou pravděpodobností bych byla zbavena všech dědických práv a doma bych už nemohla spát ani v té vaně. Maximálně si dovolím použít pár střípků do chystaného článku o módě, a ačkoliv "potrefená husa" už zřejmě tuší, více prozatím nebudu prozrazovat.
I když jsme v průběhu vyhlídkových plaveb po polských řekách měli nutkání vyskočit z lodi a všechno to dobrovolně skončit, neudělali jsme tak a z D. se o pár dní později stal (už bylo na čase) promovaný inženýr. Jelikož kdysi díky mé středoškolské eseji získal kredity i z etiky nebo jiného stěžejního předmětu, mám na jeho úspěšném dokončení studia zásadní podíl.
Na oslavu jsme chtěli na posledních pár dní mé dovolené vyjet poznávat krásy české země, avšak na velmi utajovaném místě, ze strachu z hrozícího a absolutně nevítaného navýšení počtu účastníků. Přísná bezpečnostní opatření naštěstí neselhala, a tak jsme si v klidu a v soukromí užili nocleh u francouzského markýze a jeho ženy, s luxusní snídaní v salonku plném rodinných portrétů, barokního nábytku a při poslechu Vivaldiho (jako ostatně vždycky).
Rodinné dovolené jsme si zkrátka vybrali na dvacet let dopředu a předplacené místo v nebi si zasloužíme, i když od teď budeme už jenom vraždit, krást a znásilňovat. A to se vyplatí.
P.S. Karma už začíná trochu pracovat a byla jsem "poctěna" na-vlastní-voči zahlédnutím celebrit nejtěžšího kalibru. Praha je velkoměsto světového formátu, kde ovšem každý zná každého, a tak není problém v obchoďáku potkat Jardu Jágra, a na nádraží zase mladého nadějného politika Dominika Feriho. Noaco.
Ne že bych se chtěla srovnávat s tak významným básníkem, jako byl Dante Alighieri (a radši tudíž volím kostrbatou větu s použitím prvního pádu, abych neudělala trapnou chybu ve skloňování cizího jména), každopádně od něj alespoň opíšu strukturu pro své veledílo.
Část první - PEKLO
Na neplánovanou a narychlo organizovanou cestu do Londnýna jsem se začala poměrně těšit. Nevím, jestli jsem zrovna měla úžeh nebo co, každopádně jsem si ze začátku myslela, že dovolená až na konci srpna bohatě stačí a do té doby v pohodě vydržím. Omyl, přátelé. Budiž mi omluvou, že tohle je oficiálně moje první léto, které musím trávit v práci zcela nuceně a nedobrovolně. Studentská léta a tříměsíční prázdniny jsou definitivně pryč a řítí se na mě už jen samé životní katastrofy - daně, nájmy, plné vstupné, 40 ztracených hodin týdně, ubohých 24 dní dovolené, a to všechno, prosím pěkně, ještě dalších 50 let.
Když jsem už od půlky července začala propadat depresím, ze slovníku jsem úplně vyšrktla příšerné termíny jako například pondělí a každé ráno jsem čím dál hůř odolávala pokušení roztřískat budík na kusy, týdenní volno jsem uvítala s nadšením. To mi vydrželo až do pátku - dne odjezdu. Do práce jsem jela už s kufrem a cestou se zastavila v bance, abych si vyměnila peníze. To jsem ovšem neměla dělat. Narazila jsem totiž na absolutně nejpomalejší bankovní úřednici na světě. Fronta tří lidí přede mnou znamenala nekonečné čekání. Konečně jsem se dostala na řadu a požádala o libry. To jsem ovšem taky neměla dělat. I když připouštím, že libra v poslední době dost oslabila, paní na mě nemohla vrhnout zoufalejší a nechápavější pohled. Většího úspěchu bych dosáhla s požadavkem na pražské groše, říšské marky nebo možná Aladinovu lampu. Zachránil mě pán za mnou, který touto neznámou měnou náhodou disponoval, a po další půlhodině zoufale zpomalených transakcí jsem odcházela se třemi modrými královnami v kapse.
Práce utekla výjimečně rychle. Možná to bylo tím, že tam nebyl šéf, kvůli zdržení v bance jsem přišla v deset a odešla ve tři, v podstatě jsem jen uklidila laborku, stihla napsat příspěvek o létající mamince, naobědvala se, tiskla letenky, hledala v mapách, až konečně padla a mohla jsem se vydat na dalekou cestu - nejdřív do Benátek. Zpětně viděno, nebyl to nejlepší nápad, každopádně levnější letenka a výhodnější čas odletu rozhodly pro italskou variantu.
Abyste čtením nestrávili stejný čas, jako já čekáním na letišti, zkrátím to.
cesta do Benátek - 3 hodiny
provoz žádný, cesta rychlá, časová rezerva nebyla potřeba
časová rezerva - 3 hodiny
zpoždění letu - 1,5 hodiny
šťastnější varianta, některé lety rušili úplně
časový posun - -1 hodina
konečně postel - v nedohlednu
Perfektní den jsem zakončila nákupem půllitru vody za 7 liber, jelikož mi prodavačka špatně vrátila.
Část druhá - OČISTEC
Pokud jste někdy byli na dovolené s rodiči a bylo vám přitom víc než 10 let, tak asi víte, kam se bude druhá kapitola ubírat. Celé dny jsem si odříkávala známou mantru se lžící (viz foto) - slovo počítač libovolně zaměňte.
Neštěstí navíc nechodí nikdy samo, a k jednomu zakoupenému páru rodičů dostanete druhý zdarma. Jestli teda za tohle nemáme s D. předplacená místa v první řadě v nebi, tak už fakt nevím. Občas nastaly momenty, kdy by i Gándhí vysunul bojovně bradu vpřed a zarýval si nehty do dlaní.
Ale ne, dělám si legraci. Jela jsem dobrovolně a ráda. V 25 letech si přece rozhoduji o svém životě a dovolené sama. Nebo snad ne?
Část třetí - RÁJ
Opravdu to bylo parádní. Klidně bych tam zůstala už navždy. Cestování, anglický venkov, chvíle napětí, kdy ani v jedenáct večer nevíte, kde budete spát, výborné snídaně, které navíc vaří někdo jiný. Nic z toho tady v Lublani nemám. Naopak mi přebývá protivná práce, která se prostě musí nacpat všude. Naštěstí mám se článkem zpoždění a už zítra mě čeká další dovolená.
Část čtvrtá - PEKLO vol. 2
Historie se opakuje, a jak cesta chaoticky začala, tak i skončila. Je mi moc líto, že jsem si před odjezdem něco vzala bez dovolení ze sousední laborky (ale zase jsem to vrátila!), ale proč kletba dartmoorských vřesovišť stihla právě mě, a ne jiné členy výpravy, kteří se rouhali a pochybovali o moci psa Baskervillského, to nevím. Každopádně EasyJet se projevily jako naprosto nespolehlivé aerolinky, které mají zpoždění, když vy máte časovou rezervu, a létají na čas, když byste potřebovali pár minut až hodin k dobru. I když jsem let nakonec stihla, štěstí v podobě nečekané a neplacené projížďky kolem Stonehenge se obrátilo v letadlo se třemi třídami italských středoškoláků, což je v podstatě mučení. Mé prokletí pokračovalo i v následném týdnu, kdy jsem se v jednom dni ráno dvakrát vracela domů pro zapomenuté věci, přejela svojí zastávku a stejně jsem zapomněla to nejdůležitější - oběd. Hladová a vyčerpaná se pak ptám - nejsou ty boží mlýny poněkud přísné?
Konec dobrý, všechno dobré
Ačkoliv jsem prince Harryho nepotkala, neoslnila konverzací a on mě tím pádem ani nepožádal o ruku, již nikdy nebudu schopná pozřít sendvič a fish&chips jsem si ani tentokrát neoblíbila, narozdíl od mamky, jejíž vášeň pro anglickou tradiční pochoutku znázorňuje poslední video, celkově naši expedici hodnotím kladně. No, když to ale, jak známo, srovnám s tím výletem na Kokořín...
