Diagnóza: Erasmus

Dostala jsem stížnost od babičky, své nejvěrnější čtenářky, ohledně frekvence nových článků. Babi, mrzí mě to, ale nestíhám, tak prosté to je. Tvůrčí krize v tom není, každý den vymyslím hned několik témat, která bohužel zase stihnu zapomenout, než se dostanu k jejich realizaci. Každopádně jedno téma mi v hlavě leží už dlouho a bohužel, tohle zapomenout nedokážu.
Moc nevím, jak mě to vlastně napadlo. Asi radost z toho, jak ten čas letí (už pracuji skoro dva měsíce), jak mě práce oproti všem očekáváním baví a jak si celkově zvykám na "dospělý" život.  Každopádně jsem zjistila, že do důchodu půjdu podle aktuální legislativy v roce 2060. To ještě není tak hrozné, upřímně, to číslo mi nic moc neříká a rok 2060 je v tuhle chvíli úplně stejně scifi jako 2040 nebo 2025. Horší je, když si uvědomím, že mi v té době bude 69 let a tři měsíce a do té doby musím odpracovat 45 let! Ani mi nijak nepomůže, když vychovám Alibabu a čtyřicet loupežníků k tomu. A ještě navíc se studium nově nezapočítává jako náhradní doba pojištění! Už jsem si pomalu rozmýšlela velmi rozzuřený a nenávistný článek na úkor dnešních důchodců, ale jelikož babička pochopitelně nemá tyto debaty ráda, dnes píšu jen kvůli ní a navíc má narozeniny (všechno nejlepší, babi!), jen velmi stručně to shrnu. Já moc dobře chápu, že dnešní systém je neudržitelný, lidé se dožívají vyššího věku (a tím čerpají více peněz ze zdravotních fondů), je nutné spoléhat se i na vlastní prostředky a člověk zkrátka nemůže jít do důchodu v padesáti, aby tak více než polovinu života "bral". Rozumím tomu, jsem ochotná se tomu podřídit (i když bych prosila nižší daně, když je nemůžu očekávat zpět na důchodu). Tím pádem ale prosím statisticky průměrné ženy, dvojnásobné matky, narozené v letech 1936-1940, které odešly do důchodu v 55 letech (tedy například v roce, kdy jsem se narodila já, což už je poměrně dávno!), aby si neustále nestěžovaly na výšku důchodu, aby kvůli šestistovce navíc nezaprodávaly duše svých dětí a vnoučat ďáblu, a aby si dokázaly připustit, že oproti nám, budoucím důchodcům, se nemají vůbec špatně. Stěžujte si na dnešní mládež, vyprodaná kuřata ve slevě nebo stupidní koncesionářské poplatky, ale prosím, uvědomte si, že být 24 let v důchodu a pořád ještě nedosáhnout střední délky života se nám pravděpodobně nepodaří.
Děkuji za pochopení.

Tímto uzavírám smutnou kapitolu mezigeneračních konfliktů a otevírám novou, veselejší - vzpomínky na Erasmus!

Jak název článku napovídá, Erasmus je opravdu diagnóza. Kdo se programu sami zúčastnili, určitě vědí, o čem mluvím. A tuší to jistě i ti, kteří mají Erasmáka ve svém okolí. Na otázku, jak bylo, totiž odpovídáme jednohlasně "naprosto super, parádní relax, nejlepší období v životě, ale tu atmosféru bys musel zažít, takhle se to nedá popsat".
Když se zatím jen chystáte, zařizujete, začínáte se těšit a zjištujete informace od zkušenějších kolegů, jste zahlceni klišoidními žvásty typu poznávání nových lidí a míst, žít naplno, přátelé z celého světa, zábava, cestování, nezapomenutelné zážitky, mezinárodní kontakty, "ty mladý maj dneska tolik možností"... Jenže pak konečně odjedete a zjistíte, že všechny patetické výkřiky a hesla se stávají skutečností. Opravdu cestujete, poznáváte nová místa i lidi, máte kamarády ze všech zemí Evropy a spoustu vzpomínek a zážitků, a těch několik měsíců se určitě vyšplhá minimálně do TOP 5 vašeho krátkého života (protože Erasmus je pro mladé, že ano). Nejen, že se musíte bavit, protože to jaksi máte v popisu práce, vy navíc chcete! Jako kdyby vás pokutovali za každý večer strávený doma. Nemusí jít jen o divoké pařby až do rána, bohatě stačí večeře, posezení, výlety. Takže i já, introvertní slušné děvče, které nejraději tráví zimní večery studiem či četbou kvalitní literatury se šálkem jasmínového čaje, jsem byla vtažena do erasmáckého víru zábavy a nemohla se ho nabažit.
O to horší je pak návrat do reality. Po návratu domů vám váš život přijde nesnesitelně nudný a nenaplněný. Zdánlivě se nic se neděje, nikam nechodíte, stýská se vám po kamarádech, přijde vám divné, když všichni mluví česky. Jedinou útěchou vám tak může být fakt, že v tom nejste sami, že jste jen do posledního detailu naplnili a potvrdili definici Erasmu. 

Jelikož jsem se do Lublaně vrátila přesně po roce, mám vzácnou možnost srovnání a tím i potvrzení svých úvah.

2014
Pravdou je, že jsem nemusela pracovat tolik, jako letos, ale na druhou stranu, ani tehdy to nebylo málo - klasických 8 hodin denně je na Erasmáka sakra hodně. Nesmíme opomenout, že náš farmácký Erasmus v posledním ročníku s povinností vypracovat diplomku je o dost náročnější, než ten klasický, kdy chodíte do školy dvakrát týdně a máte času i peněz (snad jedinkrát v životě) nazbyt. O to víc je nepochopitelné, kde jsem brala energii stíhat školu, a ještě navíc cestovat a večer co večer vyrážet do víru velkoměsta slovinského formátu. Drogy v tom nebyly! Snad to bylo tím, že jsem byla o rok mladší ;) (ale pokud mám vydržet do 69, takové rozdíly mezi dvěma následujícími roky mě absolutně nemůžou rozházet - a to je má poslední narážka, slibuji). Každopádně - loni touhle dobou, tedy zhruba v polovině pobytu, a s možností cestování pouze o víkendech, jsem už stihla navštívit hlavní destinace západní části Slovinska (i když přiznávám, že především díky návštěvě rodičů),a dále Chorvatsko, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu, Itálii, a měla jsem naplánovaný předvánoční výlet do Belgie a Lucemburska. Mimo to výlety po okolí i objevování centra Lublaně. V pohodě, bez námahy a s úsměvem. Neuvěřitelné. Některé jevy zkrátka nedokáže vysvětlit ani moderní věda.

2015
Narozdíl od časově omezeného Erasmu, kdy víte, že co neuděláte dnes, neuděláte možná už nikdy, se tříletý pobyt zdá jako nekonečný a tudíž není kam spěchat. Když nepojedu na výlet tenhle víkend, pojedu příští rok, no stress. Taky pracuji doslova od nevidim do nevidim, staří kamarádi jsou pryč a s novými Erasmáky se seznamovat moc nechci, protože oni zase brzo odjedou, zatímco já zůstanu, a až odjedou i ti další, letní, tak já pořád zůstanu, a tak dále. Radši se tak kamarádím s místními, ale to je taky docela silné slovo, protože po práci mám čas i energii sotva na nákup, jídlo, sprchu, vyčůrat, zuby a spát (je to smutné, ale ani na kvalitní literaturu čas nezbývá, a jasmínový čaj je prozatím nahrazen zimním čajem s Espresso Tea!! Je to tak, přátelé, podzim 2015 vůbec nebyl, protože se mi nepodařilo stihnout dýňové latte. Ani rychlý výsadek ve Vídni minulý víkend nepomohl. Podzimní sezona byla bleskově nahrazena vánoční kolekcí, takže jako cena útěchy mi bylo alespoň dopřáno perníkové latte, taktéž dobré, ale prostě ne dýňové. Zato ale z lásky, jelikož mě jím úžasně překvapil můj milý, již dříve zmíněný nejlepší muž na světě, kterému tímto ještě jednou děkuji a přeji vše nejlepší ke včerejším narozeninám! O našem víkendovém setkání na půli cesty snad někdy příště). 
Letos jsem tedy zatím vyrazila do Kranje, městečka asi 30 km od Lublaně (městečko je ve skutečnosti 4. největší ve Slovinsku a má zhruba 40 tisíc obyvatel) na degustaci vín a minulý víkend do Mikulova na Symposium klinické farmacie (a taktéž na degustaci vín; já samozřejmě nechtěla, ale oni mě k tomu donutili! Pokud víte o nějakém festivalu jasmínového čaje, prosím, podělte se o informaci!). A to je tak nějak všechno. Ostatní víkendy většinou bez problémů vyplním následujícími činnostmi: spánek, spánek, větší nákup, praní, úklid koupelny, spánek, zírání do zdi, sledování seriálů, spánek, spánek, skypování, spánek, psychická příprava na další týden, spánek. Z představy, že bych ještě měla večer někam chodit, s někým mluvit a nedejbože jít spát po půlnoci (nebo po půl jedenácté, prokoukli jste mě), se mi dělá špatně. Když nějaká nečekaná aktivita vyruší mé dvoudenní víkendové rozjímání, jsem z toho celá nesvá.

Jsem svým způsobem ráda, že nic z toho dělat nemusím, protože už nejsem vázána Erasmáckým zákonem popsaným výše. Že už nejsem v tom tzv. E-transu, kdy máte sílu na všechno, chodíte všude a vždycky, znáte všechny a všichni znají vás. Jinými slovy - jsem vyléčena! Ta choroba, která vás celého pohlcuje a bývá provázena silným syndromem posterasmácké deprese, je definitivně pryč! Lék na stesk po žití naplno je jednoduchý - žij ještě více naplno. Po Erasmu si střihni praxi, dopisování diplomky na poslední chvíli, učení se na státnice, obíhání úřadů, stěhování do jiného státu, obíhání ještě více úřadů a nonstop šichtu v laboratoři. Úspěšnost léčby je 100%.  

Seznamte se, seznamte se, seznamte se, seznamte se

To jsou moji kolegové, zdravíčko jim ještě slouží...

Pokud jste si začali pobroukávat známou písničku a podupávat do rytmu, gratuluji, jste se mnou na stejné vlně (což asi není úplně dobře, jelikož jsem pracovní týden opět započala 11 hodinami s poctivou dávkou oxalylchloridu v nozdrách na závěr - dle wikipedie sharp-smelling liquid, smrdí to ještě hůř než to zní). 

Chtěla bych vám představit náš pracovní kolektiv. To abyste věděli, kdo je kdo, až budeme společně přebírat Nobelovu cenu.

Já
Výzkumné projekty mají trvanlivost podle toho, kolik peněz na začátku dostanete. Tak se stalo, že studnice financí pro předchozí projekt Marex po čase vyschla, a přišel projekt nový - INTEGRATE. A s ním jsem přišla já. V podstatě se dá říct, že jsem nejdůležitějším článkem, jelikož se mnou přišly peníze. Název celého projektu je Marie Skłodowska-Curie Actions - Horizon 2020 - INTEGRATE - Innovative Training Network (opravdu, přesně kvůli tomuhle byly vynalezeny víceúrovňové odrážky). Nejen můj plat, ale také měsíční "kapesné" pro fakultu na provoz laboratoře a všeho okolo je tedy hrazen z evropských fondů (tedy z vašich daní, děkuji pěkně! Ale také z mých daní, a že nejsou zrovna malé). Beze mě by projekt v podstatě neexistoval! Tak dobře, kdybych nebyla já, byl by někdo jiný, máte pravdu. Ale jeden unikát přeci jen mám - jsem sice nejdůležitější, ale zároveň nejslabší (nejnezkušenější) článek! To jen tak někdo neumí.

Danijel
Koordinátor i iniciátor celého projektu, velký boss. Zároveň nejhodnější člověk na světě. Vypadá jako pohádkový dědeček, a i když mu je jen 61 let, hádala bych mnohem víc. Laboratorní plášť už dávno vyměnil za kancelářskou židli a má na starosti administrativu, ale i teoretický plán výzkumu. Hodně cestuje, neustále lítá po konferencích, schůzích, přednáškách. Tím ve mě neustále udržuje naději, že když vydržím, budou i zuby (ty velký, zahnutý nahoru v podobě 8hodinové pracovní doby s pauzou na oběd, placených služebních cest, více dovolené...). Zatím je formálně můj hlavní supervizor.

Jane
Oficiálně ko-supervizor, ale právě s ním řeším všechny praktické záležitosti - kolik, jak, do čeho. Musí se mnou mít svatou trpělivost, když se ptám stokrát na základní věci a pak to stejně udělám špatně. Je hodně náročný, ale podle mě nejlepší školitel a mentor, kterého jsem mohla dostat. Má přehled snad o všem, a aniž si to uvědomíte, motivuje vás a neustále nutí jít dopředu. Zároveň jsou pověstné jeho vysvětlovací monology - na otázku sice dostanete odpověď, ale pak zkrátka mluví a mluví, pořád ho napadají další a další věci více či méně k tématu, až se zcela ztratíte a zapomenete nejen odpověď na původní otázku, ale i otázku samotnou. Má manželku a dvě děti, takže se snaží nepracovat moc dlouho, což se mu ovšem moc nedaří.

Andraž
Kolega-student, velmi sympatický a atraktivní mladý muž, který jen tak úplně mimochodem dělá gymnastiku, vyhrál mistrovství Slovinska v gymnastickém víceboji a plánuje se zúčastnit letních olympijských her v Tokiu 2020. Na jednu stranu ho nesnáším, protože se zdá, že zvládá úplně všechno - v laboratoři není o moc míň než já, stíhá trénovat a ještě si číst články nebo hledat informace, což já absolutně nezvládám. Je to ale vtipný a milý hoch, neustále na všechny pomrkává a nosí trička tak vychytaně těsná, že to vůbec nepůsobí přitepleně, naopak úplně akorát vyniknou vyrýsované bicepsy a mně se tak poslední dobou často stává, že zaboha nemůžu otevřít uzávěr nebo povolit šrouby. :)

Tihomir
Čti Tichomír. Takový všeználek v nejlepším slova smyslu. Naše čtvrteční schůze jsou v podstatě jen jeho odpovědi na jeho vlastní otázky, resp. na otázky všech ostatních. Specializuje se na 3D struktury a krystalografie, jeho semináře jsou zábavné A užitečné. Je ženatý a má jedno dítě, a opět nechápu, jak to všechno může stíhat. Školitel Andraže.

Davide
Ital Davide bydlí poblíž Trieste, takže to má domů opravdu kousek, potvora. Hlásil se na stejnou pozici do projektu jako já, dostal se do užšího výběru, ovšem ve finále jsem ho porazila. Přesto se rozhodl přihlásit se jako "normální" student a podílet se na projektu, což je velmi ušlechtilé, zvlášť když nejenže nepobírá žádný plat ani stipendium, ale musí si platit školné v plné výši (možná je dědic koncernu Illy?). I když je milý a ochotný, někdy je trochu vlezlý (potvrzeno kamarádkou Helenou, na kterou má zálusk) a občas mi přijde, že trpí mírnou poruchou autistického spektra. Silný italský přízvuk mu naštěstí postupně mizí.

Naze
Davidův školitel s nezvyklým jménem. I když jsem s ním loni pracovala v jedné laboratoři, vím o něm jen to, že je velký pivní znalec a dokonce si doma vaří vlastní zlatavý mok (prý v 40-80 litrových šaržích). Sbírá pivní tácky, tak kdybyste měli nějaký zajímavý, určitě mu ho pošlete, bude mít radost a já si šplhnu.

Erasmus studenti
Na začátek jsme získali hned tři posily alias Erasmus studenty. Dvě slečny ze Sardinie - Elene a Denise - s obdivuhodnou pracovní morálkou, na Italky rozhodně nadprůměrnou. Fajn holčiny, se kterými jsem se bohužel ještě nestihla příliš sblížit, ale zůstanou až do března, tak snad se naskytne příležitost. Přímo se mnou v laboratoři pracuje Iva od nás z hradecké fakulty. Laboratoř je malá, vzájemně si tam překážíme, ale jinak nám jde spolupráce poměrně dobře. Navíc mi Janez pořád připomíná, že jakožto její "nadřízená" jí můžu dirigovat a nutit mýt nádobí, což ke své vlastní smůle moc neumím.

Marko
Markovi patří druhá polovina naší laboratoře. Pracuje na jiném projektu, ale to nám nebrání užít si hodně veselých chvil. Je docela dobrý DJ, pořád pouští více i méně moderní hity a zpívá, takže dobrá nálada zaručena. Se vším ochotně pomůže a nevadí mu, když neustále kradu chemikálie z jeho území. Zajímá se o počítače a techniku a protože je neskutečně ochotný, dokázal mi poradit líp, než můj soukromý ajťák doma, takže Dane, styď se!

Marina
I když také není součástí našeho týmu, nesmím zapomenout na skvělou kamarádku Marinu. Každou chvíli už bude končit svoje studium a já se děsím okamžiku, kdy přijdu o svojí spřízněnou duši. První dva dny jsem pracovala s ní, protože moje sloučeniny jsou v podstatě odvozené od jejích, a tak mi předávala zkušenosti. Pochází z Makedonie. Když je nám nejhůř, zajdeme si na kafe z automatu a prokecáme klidně i hodinu, což pak dost naruší plány na brzký odchod domů.

Tak to jsme my - sedm statečných a kolektiv. Pěkně nám to klape, rozumíme si, usmíváme se na sebe a vzájemně si pomáháme. A společně ohýbáme hřbety pod krutovládou Nejvyššího. Paní uklízečky. Jako všude, i tady má uklízečka hlavní slovo. Každý den mezi desátou a jedenáctou přijíždí se svým vozíkem se špinavou vodou, odpadkovým košem a saponátem k nám do laboratoře a začne vytírat. Neptejte se, proč v době, kdy jsou prázdné chodby, vytírá obsazené laboratoře, a v době, kdy laboratoř zeje prázdnotou a chodby jsou plné, uklízí na chodbě. Neptejte se, proč vytírá podlahu každý den, ale stolů a polic se ani nedotkne. Nemá to smysl, odpověď nikdo nezná. Paní zkrátka dostala jasný rozkaz, který koná. Vytírá hlava nehlava, noha nenoha. Plnění jejího pracovního úkolu je totiž důležitější. Nezajímá jí, jestli zrovna nepřelévám nebezpečnou žíravinu nebo se zadrženým dechem nenavažuji nadýchaný prášek, který rozfoukáte pouhým mrkáním. Ne, ona prostě přišla vytřít, a tak vytře. Když neuskočíte z cesty špinavému mopu, ještě se na vás kysele zatváří, že kvůli vám vynechala místo. Ze začátku jsem poslušně a hbitě uskakovala, teď jí většinou ignoruji, protože pardon, ale nejenže vytváří nepřátelskou atmosféru svým vyštěknutým "dan" (tedy v překladu "dobrej"), navíc vytváří nebezpečné pracovní prostředí. Klouzat se po mokré (neplést s pojmem čisté) podlaze s těžkou lahví žíraviny, hořlaviny nebo jiné iny v rukách úplně neodpovídá bezpečnostnímu protokolu.
Pravda, její úděl jí nezávidím. Není nic horšího, než moct si řídit hodinky podle toho, v jaké místnosti zrovna vytírá. I bez jejího bezduchého výrazu je jasné, že jí práce rozhodně neuspokojuje a radši si ani nechci představit, co se jí honí v hlavě.
Nic proti nikomu, ale proč se především uklízečky, sekretářky a vrchní sestry chovají, že jen ony to tu všechno řídí?

I když, tak mě napadá, že ve výsledku sice vrchní sestra nebude operovat místo profesora Pirka, ale poslední dobou se zdá, že si Merkelová vzala dovolenou a zastupuje jí paní na úklid...

Farmaceutická chemie 1.0 a soutěž pro věrné čtenáře

Co že to vlastně ty dlouhé hodiny v laboratoři dělám, ptáte se? Většinu času propadám panice, umývám nádobí, utírám rozlitá rozpouštědla, nemyslím na to, jak vzduch nasycený výpary všech možných i nemožných látek rozežírá mé tělo a mozek zevnitř, a hlavně se snažím z toho všeho nezbláznit.  V mezičase ale především vařím ty mňamky, o kterých doufáme, že budou vůbec fungovat.

 Následuje tedy malý exkurz do tajů farmaceutické chemie. Na začátku se vytvoří pracovní plán - co z čeho, jak a kdy. Rozkaz tedy zní jasně - z výchozí látky A udělej čistý, rozpustný produkt v dostatečném množství. Na papíře to vypadá celkem jednoduše. Realita je ovšem horší. Viz schéma.

Dobře, obrázek není až tak úplně přesný - chemické inženýrství je na hony vzdálené naší upatlané snaze o alchymii. Na druhou stranu, co někde ve firmě dělají nablýskané nerezové stroje, hadičky, měřáky a mravenečci v podobě "operatérů výroby" (čti nosičů těžkých pytlů, závozníků a baličů s minimální mzdou a prací na tři směny), já dělám všechno svýma rukama - teď už vysušenýma, svraštělýma a potřísněnýma kyselinami i zásadami všeho druhu. Ale aspoň už máte představu, jaký je rozdíl mezi teorií a praxí. Praxe je totiž o poznání horší (ale někdy o to zábavnější). Pevně se držte, začínáme.

Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo 6-nitro-2-aminobenzothiazol. Všechno povstalo skrze něj
a bez něj nepovstalo nic, co je. :) 
Pracovní název: starting compound, nebo také KMB-0 (přesně tak, nejenže mám vlastní kancelář s jmenovkou na dveřích, ale také vlastní kód svých sloučenin!!). Jednoduchá, krásně žlutá krystalická látka, která nesmrdí, nevypaluje oči ani vám nerozpustí prsty. Množství je důležitý faktor - ani moc, ani málo. Je lepší zničit nepovedenou reakcí pár gramů než půl kila, na druhou stranu se ztrátám nikdy nevyhnete, neustále musíte reakce opakovat a získávát další šarže pro další reakce, a s miligramovým počátečním množstvím byste nedělali nic jiného. Takže pro představu - já jsem začala s 2 gramy a nyní, po třech nebo čtyřech krocích syntézy jsem ráda za 450 mg, a to navíc po spojení dvou dávek.
Takže, žluťoučký krásný prášek rozpustíte ve smradlavém rozpouštědle, a už to jede. Pak už se jedná opravdu o vaření - chce to jen trochu cviku. První cibuli taky nenakrájíte na milimetrové kostičky za tři vteřiny (někdy ani tu miliontou, ale to je jiný příběh). Trpělivost se vyplácí, zkušenost je k nezaplacení. Jen nevím, jak dlouho ještě budou moje třesoucí se ruce a šnečí tempo považovány za nezkušenost a nervozitu (čti respekt) a přejdou pod definici neschopnosti. 
Dále postupujete dle receptu. Jenže - v kuchařkách taky nenajdete doslovný postup, k nelibosti inženýrů a logicky smýšlejících osob. Stejně tak v reakci, občas jsou nad šipkou uvedeny specifické podmínky, ale to nejdůležitější řečeno prostě není, a i kdyby bylo, šipka by byla pořádně dlouhá: odměř, přidej, zchlaď, zahřej, vytřep, odpař, zvaž, nevylej, nerozbij, míchej, míchej, míchej, rekrystalizuj, přefiltruj, míchej, míchej, 10 minut, dokud se roztok nevyčeří, 30 minut, 2 hodiny, přes noc, míchej, míchej, míchej. Od rána do večera, pět dní v týdnu.

Moje oblíbená část je začátek, kdy si všechno vypíšete, spočítáte potřebná množství a teoretický výtěžek, a optimisticky doufáte v nejlepší. Horké chvilky naopak zažívám při vyvíjení TLC na konci reakce, kdy nadchází moment rozhodnutí. Podruhé se zapotíte při vážení produktu a slzy (nikoliv slzy štěstí) se vám derou do očí při pohledu na výsledná procenta výtěžku. A pokud museli chemici-soudruzi plnit normy na 120%, upřímnou soustrast.

Extrakce, neboli vytřepávání, by měla být za normálních okolností poměrně jednoduchá činnost s dobrým výsledkem. Spojíte vodnou a organickou vrstvu, pořádně protřepete, aby látka rozpuštěná v jedné vrstvě postupně přešla do druhé. Připadáte si tak jako barman a při správné konstelaci hvězd může výsledek připomínat Tequilla sunrise (i když pozor při uvolňování vzniklého tlaku! Může být zábavné, když vás soupeř na stupních vítězů postříká šampaňským, nikoliv však zásah tetrahydrofuranem přímo do očí). Ne však v mém případě - zatím jsem měla jen ošklivé extrakce, kdy se mezi vrstvami vytvořilo podivné blátíčko s nejistotou, zda může obsahovat můj cenný produkt či nikoliv. Ale nevadí, stále jde o celkem příjemnou proceduru.
Sloupcová chromatografie je o poznání horší - prozatím moje nejneoblíbenější technika, jakkoliv je důležitá (pro čistotu výsledného produktu v podstatě klíčová). Už příprava sloupce je poměrně náročná, zvlášť ze začátku, a vyžaduje hodně cviku a dobrého odhadu. Vrstvy musí být co nejrovnoměrnější, vodorovné, bez bublin či jiných zádrhelů. Dobře, uznávám, vypadá to krásně, ale trvá to celý den a na konci stejně zjistíte, že ani jedna frakce není dostatečně čistá, protože jste neodhadli odebíraný objem, a to na náladě nepřidá.

To by pro začátečnický kurz farmchemy stačilo. Snad jen na závěr zmíním tzv. "poof efekt" (některými autory označovaný také jako "plop fenomén"). Dochází k němu při závěrečném dosušování produktu na vakuové pumpě. Z olejovité husté kapaliny na dně baňky se ve vteřině stane nadýchaná, tuhá, třpytící se pěna, následně rozdrcená na prášek, případně se navrátí do původního olejovitého stavu. Každopádně, většinou s sebou přináší příjemné rozveselení, a to se počítá! Takových okamžiků není mnoho, zvláště ne v chemické laboratoři. 

A nakonec slíbená soutěžní otázka za zlatého bludišťáka: Určete, které dva různé plyny obsahují balonky na obrázku a zdůvodněte své tvrzení (bordelu okolo si prosím nevšímejte). Ze zaslaných správných odpovědí bude vylosován vítěz, který získá dobrý pocit a neštěstí v lásce jako bonus.

Peníze až na prvním místě

Tak je to tady. Téměř celé čtvrtstoletí jsem se tomu vyhýbala, ale realita a dospělost (nebo stáří?) mě stejně dostihly. Dostala jsem svojí první výplatu. (Když nepočítám brigády a různé přivýdělky, to není tak úplně ono). Dnešní výplata je naprosto vážná věc. Sama o sobě by byla moc příjemná, ale bohužel s sebou nese všechny další aspekty dospělého života - daně, účty, složenky, poplatky, poplatky z poplatků, daně z daní, inflaci a přepočty kurzů měn. Výplata v eurech má své klady i zápory. Respektive, žít v zemi eurozóny má svoje klady i zápory, finančně především ty zápory. Ale o tom jindy.

Už jsem si začala trénovat nový podpis - Rothschildová, když mou dopolední radost z nabytého bohatství anuloval mail, který mi přišel odpoledne. Zítra jsem totiž měla jít na další schůzku se sympatickým bankéřem, vyzvednout si platební kartu a heslo do internetového bankovnictví. Načasování bylo perfektní. Kdyby ovšem schůzku nepřesunul na středu. A kdybych neměla v hotovosti posledních pár euro. A kdybych každým dnem neočekávala účet na nájem. Takže jsem v loji. Účet mám, peníze mám, ale nemůžu se k nim dostat. Kdybych aspoň měla plnou ledničku, to bych do středy snad nějak vyžila. Ale protože nechci jíst týden suchý chleba, budu se muset vloupat do banky a vykrást svůj vlastní účet.

Peníze jsou potvory. Čím víc máte, tím víc potřebujete. Nevím přesně, kolik mi bylo, když jsem dostala své první kapesné, pravděpodobně někdy ze začátku základní školy, ale pamatuju si, že mi byl vyměřen týdenní obnos 20 Kč (slovy: dvacet ká čé). Výplatní den byl vždy v neděli večer - táta si pro nás nachystal ty nejblýskavější zlatavé mince, a já si představovala, že dostávám zlatý dukát. Zajímavé je, že tehdy jsem si připadala jako Rothschildová úplně stejně jako dnes. Ani jsem to nedokázala utratit všechno! Opravdu, moje jediná transakce za celý týden byl nákup lízátka zvaného "prdel" (pamatujete? Dosud nepřekonaná cukrovinka, luxusní lízátko s několika barevně i chuťově odlišnými vrstvami a žvýkačkou uvnitř!) v nápojce cestou ze školy, které stálo tuším 5 korun. Mohla jsem si sice koupit rovnou čtyři, ale tehdy jsem byla výjimečně spořivá a myslící na budoucnost (kam se tyto vlastnosti poděly, to netuším). Jak plynul čas, inflace i vlastní potřeby, z dvacetikoruny se stala padesátka, potom stovka, pětistovka, a tak dále, a výplata se konala už jen jednou měsíčně, samozřejmě bez násobení základní částky. Rothschildovi jsme totiž ve skutečnosti nebyli.

No dobře, tak výplaty z brigád počítat budu. I když to byly skutečně radostně vydělané peníze určené na radostné účely, bez daní, bez štosu účtů čekajících na zaplacení. Nejlepší hodinovou sazbu jsem dostávala, když jsem známým hlídala děti, když si chtěli večer vyrazit. Přišla jsem, děti už spaly. Celý večer jsem pak seděla v obýváku, koukala na televizi nebo si četla, večer usnula, v ranních hodinách (podle toho, jak se večírek vydařil) se vrátili rodiče, zaplatili a odvezli mě domů. Děti se nikdy nevzbudily ani se nevyskytl žádný problém. Podle toho, v jak moc podroušeném stavu můj zaměstnavatel byl, se odvíjela i moje odměna. Tuším, že domluvená cena byla 250, ale někdy se opravdu plácl přes kapsu a dal mi rovnou pětistovku!!! Za to, že jsem trávila večer stejně, jako bych ho trávila doma. A pak, že bez práce nejsou koláče (v mém případě spíš "lováče").
První oficiální brigádu, se smlouvou a tím vším kolem, jsem sehnala v Tescu o pár let později, když už mi bylo 15 a tudíž jsem mohla pracovat. Tehdy ještě stál starý OD Ještěd, ke kterému jsem tedy žádný citový vztah nezískala a byla jsem docela ráda, že ho zbourali. Při práci v oddělení papírnictví jsem se totiž dostala do míst, kam by se žádný smrtelník jinak neodvážil a každý den jsem odcházela s úlevou, že mi ten dům hrůzy nespadl na hlavu. Práce mě ale bavila, vydělala jsem si neuvěřitelných šest tisíc a koupila si nový mobil! Což byl nejen naprostý luxus, ale také známka vyzrálosti, samozřejmě :).
Tak to šlo dál, víc brigád, víc odpracovaných hodin, víc peněz. Až do dneška, kdy moje měsíční úsilí v zaměstnání přineslo zasloužené ovoce (které bude o to sladší, až si kromě výplaty vyberu i dovolenou). Někdy bych se ale nejradši vrátila do dob, kdy mi stačila ta jediná naleštěná dvacka týdně. Dneska mi nestačí ani dvacet euro. Čímž se oslím můstkem vracím k původnímu problému - až do středy mám znemožněný přístup k účtu. Pokud mi chcete zachránit život, posílejte DMS ve tvaru Míša Rothschildová, případně rovnou finanční obnos na účet vedený na Kajmanských ostrovech (protože víc peněz na daních těm *** Slovincům už prostě nedám!). Vrátím! Díky.

Tělocvikáři všech zemí...

Chyby dělá každý, ale jen moudří lidé se z nich dokážou poučit. Proto jsem si letos prozíravě zapsala večerní termín tělocviku, narozdíl od loňské 15. hodiny. To byl tenkrát opravdu velký omyl. Letos skoro taky, i 18.30 jsem téměř nestihla. Minulou hodinu jsem kvůli nachlazení vynechala, ale tentokrát jsem už přijít zvládla.

Zumba. Podivný mix prvků z latinskoamerických tanců, aerobicu, jazzdancu a v podstatě cokoliv dalšího si vymyslíte. Základem je ovšem chytit dobrého instruktora. Naše paníčelka je naštěstí skvělá. Drobná blondýnka (přestože je v 7. měsíci) plná entuziasmu (těžko odhadnout, zda zapříčiněném radostí z pohybu, tedy endorfiny, nebo LSD), která ovšem umí pěkně drsně "motivovat" k výkonům. Hodina uběhla jako voda a i když jsem byla zpocená až za ušima a sotva jsem mohla zvednout ruce, už se těším na další týden.
I když je lekce ve slovinštině, neměla jsem problém. Větší část jsem tedy odkoukala od ostatních, něco málo rozuměla. Ena-dva-tri-štyri-pet-šest-sedem-osem; desno (čti vpravo), levo; kolena dol; Slované se tady neztratí. Zbytek komunikace naštěstí spočíval v mezinárodních odborných termínech (něco se na VŠ tělocvikářské přece učit musí): hop, ťuk, cvak, hopsasa, chacha a podobně, takže my sportovci hned víme, o co jde. Některé prvky měly sice k zumbě trochu daleko, například když jsme na podivnou slovinskou odrhovačku skákali na jedné noze a točili se přitom dokola. Jindy stačilo udržovat jakýsi stav "stůj na jedné noze, rukama tleskej nad hlavou a tvař se u toho sexy". Což už je samo o sobě naprostý oxymorón, nehledě na to, že jsem po pár minutách byla rudá jako rajče, pot mi kapal do očí, takže jsem musela různě mhouřit oči a mrkat jako o život, tričko se mi hrnulo nahoru, kalhoty dolů, chytaly mě křeče do mých plochých nohou a co bylo nejhorší, tohle všechno jsem krásně viděla v obrovském zrcadle přes celou stěnu, navíc podivně zakřiveném a rozhodně ne lichotnicky zeštíhlujícím, naopak. Ale sečteno podtrženo, oproti celodennímu stání v laborce bylo cvičení příjemná změna a opravdu se těším na příště.

Ale to nebylo všechno. Ke školnímu maratonu (dnes dokonce už od 7.00) jsem si vymyslela maraton cvičební. Přímo na koleji pořádá jedna ze spolubydlících lekce pilates. A kdy jindy, než ve stejný den, jako mám zumbu. Jen o půl hodiny později. Chtěla jsem zkusit, jestli bych zvládla nejen bleskový přesun z jednoho konce města na druhý, ale i dvě náročné hodiny za sebou. Světe div se, zvládla jsem to! Sice se mi klepou ruce a skoro nemůžu psát, ale cítím se opravdu skvěle. Jindy bych to asi vzdala, ale pilates mám opravdu ráda. To je taky jediný důvod, proč budu pokud možno pokračovat. Slečna sice ví, o čem mluví, bohužel už je sama natolik pokročilá, že co je pro ni základní cvik, pro nás je krkolomná pozice, za kterou by se nemusel stydět ani zkušený jogín. Takže i když celou dobu říkala, že pro začátek děláme základní polohy bez modifikací, já si nemyslím, že zvedat se na jedné ruce s nohama zkříženýma až někde za uchem a zády prohnutými do U (a to na druhou stranu, než byste chtěli) spadá do přirozeného rozsahu kloubů a polohy těla. I to by se nějak zvládlo, ovšem co mi vadí úplně nejvíc, je její dýchání. Ano, u pilates je správný nádech a výdech základní stavební kámen všeho, ovšem hned vzápětí by měla následovat dokonalá koncentrace, vnímání středu těla a relaxace. Což tak úplně nejde, když slečna, ačkoliv vážící sotva 40 kilo (bez většího přehánění), vyfukuje vzduch mezi zaťatými zuby a píská u toho jako parní lokomotiva. Fakt. Když navíc cvičí v jiném rytmu než vy, na nějaké představy zpevněného středu, zataženého pupíku, uvolněné druhé části těla, než která cvičí, rozložení váhy, svěšená ramena nebo vytaženou páteř můžete rovnou zapomenout. Skoro zapomínáte sami dýchat, jak se soustředíte na její dech. Tak jen doufám, že to nakonec od ní neodkoukám.

A tak kromě čtvrtků, kdy mám jasně a bez diskuzí ohraničenou pracovní dobu ranními schůzemi a večerní přednáškou, budou náročné i středy (a pondělky, úterky a pátky, ale ne tolik okatě). Pak se nedivte, že když o víkendu všichni ostatní zázračně ožívají, já pomalu umírám. Co bych dělala v temných dobách pracovních sobot, to netuším. O nelogickém nedělním vstávání do kostela nemluvě.

Mimochodem, ve Švédsku prý zavádějí šestihodinovou pracovní dobu! Asi to zítra na schůzi navrhnu...

Halloween

Halloween je jeden ze svátků "z dovozu", které mám docela ráda. I když bez původních tradic, tedy koledování a přehnaně vyzdobených domů, už u nás docela dobře zakořenil. Vydlabané dýně naprosto zlidověly, jsou na každém rohu.
Skoro se zdá, že Američani nejdřív vytvořili marketingový plán, a pak teprv tradice. Předvečer svátku všech svatých, tedy Halloween, se klidně vmáčkne do jediného symbolu - dýně, obchody jsou plné pavučin, košťat, špičatých klobouků a umělé krve. Jediný zákazník nevyvázne bez nákupu. Zatímco u nás máme sice krásné a nostalgické Dušičky, ale kvůli nim se party nepořádají, ani si doma nevystavujeme hřbitovní věnce. Stejně tak Santa Claus, jakkoliv je protivný, jednoznačnější symbol Vánoc prostě není. Tlustý Santa s pytlem dárků vám klidně může viset z okna nebo komína, může vystupovat v reklamách i filmech, můžete si s ním dělat, co chcete. Ví se, že dárky rozváží na superrychlých saních, skřítci celý rok vyrábějí dárky, a tak s trochou fantazie můžete snadno uvěřit, že zvládne objet půlku světa za jedinou noc. S Ježíškem to je horší. Už takhle si děti celkem brzo uvědomují, že novorozeně se samo nedostane z chléva uprostřed ničeho, neunese žádné dárky, a i kdyby, nemá žádný dopravní prostředek. A protože obchody nějakou výzdobu chtějí, radši volí červenobílou variantu. O velikonočním zajíčkovi zase někdy příště.

Takže tedy Halloween. Výzdobu beru, ale s halloweenskými party se vůbec neztotožňuji. Ne že by na nich bylo něco špatného, důvodů k oslavám není nikdy dost, ale nějak mi vadí, že jsou všechny jako přes kopírák. Když už musíte přijít v kostýmu, všichni volí jednu ze dvou variant - kreatura à la zombie, tedy natupírované vlasy, černé kruhy pod očima a krvavá pusa, nebo klasika - tvář natřená na bílo (případně jen polovina), umělecky pojatá pavučina nad okem, očnice obkroužené jako kytička. Žádná přehlídka originálních masek se nekoná.

Když se nad tím zamyslím, nikdy jsem na žádné opravdové Halloweenské party nebyla. Každý rok chci, a a každý rok si to rozmyslím. Právě k maskám mám totiž od dětství averzi. Karnevaly, průvody masek, ať už v Riu, Benátkách nebo třeba Přelouči, nesnáším je! Už od školky, kdy jsme měli karneval se soutěží o nejlepší masku. To vymyslel nějaký sadista se zálibou v pohledu do zklamaných dětských očí plných slz. V tomhle jediném případě mají waldorfské a podobně přiblblé školy smysl. Bylo to takhle: Už nevím, jestli to byl můj úplně první karneval, každopádně si pamatuju, že se mi na něj vůbec nechtělo. Mamka někde půjčila žlutočerný pruhovaný svetr a vymyslela, že půjdu za vosu (nebo včelu?). Ze začátku mi to přišlo trapný, chtěla jsem jít za princeznu, ale v zápětí mi došlo, že na princeznu krásné šaty nestačí, musela bych mít i dlouhé blonďaté lokny po pás, a ne účes zvaný Hrnec, případně Hřib (což bohužel nedošlo mé sestře, a tak i když měla půjčené opravdu krásné šaty s růžemi, Hřib to všechno zazdil a neměla nejmenší šanci v té stupidní soutěži podrývající křehké dětské duše). Nápad s vosou se mi postupně začal zamlouvat a sebevědomí rostlo a rostlo - měla jsem čelenku s tykadly a dokonce perfektní navlékací křídla, která mi táta vyrobil z drátu a igelitu, a nejen že jsem se začala na karneval těšit, dokonce jsem začala pomýšlet na vítězství. A to byla samozřejmě chyba. Zkrátím to - vyhrála krásná princezna s blonďatými loknami po pás (mimochodem dcera jedné z učitelek, takže věrohodnost soutěže je zřejmá), a indián v koupeném prvoplánovém kostýmu (elasťáky a tričko s motivy Pocahontas), což nebyl nikdo jiný než manipulátor a tyran Tonda. Dalo by se říct, že byl tehdy můj kluk - i když vztah rozhodně nebyl založen na dobrovolné bázi. Neustále jsem musela být s ním a jeho partou kluků, což jsem v pěti letech rozhodně neoceňovala. Náš vztah vygradoval ve chvíli, kdy mě kousl do hlavy. Dnes si myslím, že to byl dost sveřepý pokus o pusu, teda aspoň doufám. Vůbec nevím, co se s Tondou stalo a jak se mu dnes daří, jen doufám, že z toho všeho vyrostl. Ale jistě chápete, že jsem mu vítězství rozhodně nepřála. Nepřála jsem ho nikomu. Donutili mě šaškovat na karnevalu v převleku, navíc tak perfektním a originálním, a nejenže tu mojí jedinečnost vůbec neocenili, ještě mě s nepochopením nenechali vybrečet se a nutili mě radovat se z úspěchu kamarádů. Ten den jsem se zařekla, že už nikdy se karnevalu nezúčastním.

Vydrželo mi to asi do třetí nebo čtvrté třídy, kdy někdo moudrý vymyslel, že vánoční besídku uspořádáme v maskách. Protestovala jsem marně. Sice už bez oficiální soutěže, i tak každý porovnával masky ostatních. Tehdy to bylo ještě horší - riziko přijít v něčem trapném bylo vysoké a podstupovat takové nebezpečí v předpubertálním věku není jen tak.  Ani můj druhý pokus nevyšel. Zvolila jsem převlek Harryho Pottera. Nebyl tak dokonalý - plastový klobouk, kus třpytivé látky jakožto plášť, kulaté brýle a jizva nakreslená fixou, ale taky rozhodně nebyl marný. I když mi ve škole praskla nit držící krásné nařasení pláště. Problém byl v tom, že tehdy nebyl HP ještě tolik známý a rozšířený. Byla jsem jedna z prvních, kdo ho četla. Kdyby se tato událost stala o pár let později a já se trefila do hlavního období Potterovského kultu, byla bych za hvězdu. Na druhou stranu, ani trapas to nebyl. Každopádně mě to utvrdilo v tom, že kostýmy nejsou pro mě - a tentokrát jsem to dodržela. A snad už své přesvědčení nebudu muset nikdy měnit.

Poslední aspekt Halloweenu, který mě dost baví, je každoroční sestřih domácích videí v pořadu Jimmy Kimmela. Rodiče nakukají svým ratolestem, že jim přes noc snědli všechny vykoledované sladkosti a natáčejí reakci dětí. Některé jsou dost na pováženou i na americké poměry. I když by se chtělo říct, že člověk nikdy neví, jak by se zachoval sám, já jsem přesvědčená, že bych se jako sobecký nevychovaný hysterický parchant nechovala. Mou teorii potvrzují následující skutečnosti:
a) ve svém dětství jsem nikdy neviděla pohromadě takové množství sladkostí, které mají k dispozici děti z videí; zřejmě bych si myslela, že jsem z náměsíčnosti vykradla cukrárnu, a byla bych vděčná, že mi někdo všechny důkazy snědl;
b) ve srovnání s naším Mikulášem, kdy jsem dostávala jen buráky a kyselé mandarinky, bych znovu byla nesmírně vděčná, kdyby mi od nich někdo pomohl;
c) vyrůstala jsem pod nadvládou své starší sestry; kdykoliv jsme dostaly nějaké sladkosti (což bylo většinou jen při opravdu speciální příležitosti, případně od cizí návštěvy, tudíž dalších dobrot bylo dosta nemělo smysl plýtvat cennou kořistí), já si svoji část uschovala na horší časy, zatímco ona svojí porci doslova sežrala na posezení a později, když jí znovu přepadla chuť, moc dobře věděla, že já mám svůj poklad stále schovaný, a hrála na city, že ona chudák hladová už nemá nic, zatímco já si škudlím celou sladkost pro sebe. A já hloupá většinou podlehla.
Už se těším na letošní díl.

P.S. Loni poslední říjen v Lublani vypadal skoro jako červenec (o tom bude jeden z příštích článků), ale i letos se Měsíčkové trochu popletli.