Tak je to tady. Téměř celé čtvrtstoletí jsem se tomu vyhýbala, ale realita a dospělost (nebo stáří?) mě stejně dostihly. Dostala jsem svojí první výplatu. (Když nepočítám brigády a různé přivýdělky, to není tak úplně ono). Dnešní výplata je naprosto vážná věc. Sama o sobě by byla moc příjemná, ale bohužel s sebou nese všechny další aspekty dospělého života - daně, účty, složenky, poplatky, poplatky z poplatků, daně z daní, inflaci a přepočty kurzů měn. Výplata v eurech má své klady i zápory. Respektive, žít v zemi eurozóny má svoje klady i zápory, finančně především ty zápory. Ale o tom jindy.
Už jsem si začala trénovat nový podpis - Rothschildová, když mou dopolední radost z nabytého bohatství anuloval mail, který mi přišel odpoledne. Zítra jsem totiž měla jít na další schůzku se sympatickým bankéřem, vyzvednout si platební kartu a heslo do internetového bankovnictví. Načasování bylo perfektní. Kdyby ovšem schůzku nepřesunul na středu. A kdybych neměla v hotovosti posledních pár euro. A kdybych každým dnem neočekávala účet na nájem. Takže jsem v loji. Účet mám, peníze mám, ale nemůžu se k nim dostat. Kdybych aspoň měla plnou ledničku, to bych do středy snad nějak vyžila. Ale protože nechci jíst týden suchý chleba, budu se muset vloupat do banky a vykrást svůj vlastní účet.
Peníze jsou potvory. Čím víc máte, tím víc potřebujete. Nevím přesně, kolik mi bylo, když jsem dostala své první kapesné, pravděpodobně někdy ze začátku základní školy, ale pamatuju si, že mi byl vyměřen týdenní obnos 20 Kč (slovy: dvacet ká čé). Výplatní den byl vždy v neděli večer - táta si pro nás nachystal ty nejblýskavější zlatavé mince, a já si představovala, že dostávám zlatý dukát. Zajímavé je, že tehdy jsem si připadala jako Rothschildová úplně stejně jako dnes. Ani jsem to nedokázala utratit všechno! Opravdu, moje jediná transakce za celý týden byl nákup lízátka zvaného "prdel" (pamatujete? Dosud nepřekonaná cukrovinka, luxusní lízátko s několika barevně i chuťově odlišnými vrstvami a žvýkačkou uvnitř!) v nápojce cestou ze školy, které stálo tuším 5 korun. Mohla jsem si sice koupit rovnou čtyři, ale tehdy jsem byla výjimečně spořivá a myslící na budoucnost (kam se tyto vlastnosti poděly, to netuším). Jak plynul čas, inflace i vlastní potřeby, z dvacetikoruny se stala padesátka, potom stovka, pětistovka, a tak dále, a výplata se konala už jen jednou měsíčně, samozřejmě bez násobení základní částky. Rothschildovi jsme totiž ve skutečnosti nebyli.
No dobře, tak výplaty z brigád počítat budu. I když to byly skutečně radostně vydělané peníze určené na radostné účely, bez daní, bez štosu účtů čekajících na zaplacení. Nejlepší hodinovou sazbu jsem dostávala, když jsem známým hlídala děti, když si chtěli večer vyrazit. Přišla jsem, děti už spaly. Celý večer jsem pak seděla v obýváku, koukala na televizi nebo si četla, večer usnula, v ranních hodinách (podle toho, jak se večírek vydařil) se vrátili rodiče, zaplatili a odvezli mě domů. Děti se nikdy nevzbudily ani se nevyskytl žádný problém. Podle toho, v jak moc podroušeném stavu můj zaměstnavatel byl, se odvíjela i moje odměna. Tuším, že domluvená cena byla 250, ale někdy se opravdu plácl přes kapsu a dal mi rovnou pětistovku!!! Za to, že jsem trávila večer stejně, jako bych ho trávila doma. A pak, že bez práce nejsou koláče (v mém případě spíš "lováče").
První oficiální brigádu, se smlouvou a tím vším kolem, jsem sehnala v Tescu o pár let později, když už mi bylo 15 a tudíž jsem mohla pracovat. Tehdy ještě stál starý OD Ještěd, ke kterému jsem tedy žádný citový vztah nezískala a byla jsem docela ráda, že ho zbourali. Při práci v oddělení papírnictví jsem se totiž dostala do míst, kam by se žádný smrtelník jinak neodvážil a každý den jsem odcházela s úlevou, že mi ten dům hrůzy nespadl na hlavu. Práce mě ale bavila, vydělala jsem si neuvěřitelných šest tisíc a koupila si nový mobil! Což byl nejen naprostý luxus, ale také známka vyzrálosti, samozřejmě :).
Tak to šlo dál, víc brigád, víc odpracovaných hodin, víc peněz. Až do dneška, kdy moje měsíční úsilí v zaměstnání přineslo zasloužené ovoce (které bude o to sladší, až si kromě výplaty vyberu i dovolenou). Někdy bych se ale nejradši vrátila do dob, kdy mi stačila ta jediná naleštěná dvacka týdně. Dneska mi nestačí ani dvacet euro. Čímž se oslím můstkem vracím k původnímu problému - až do středy mám znemožněný přístup k účtu. Pokud mi chcete zachránit život, posílejte DMS ve tvaru Míša Rothschildová, případně rovnou finanční obnos na účet vedený na Kajmanských ostrovech (protože víc peněz na daních těm *** Slovincům už prostě nedám!). Vrátím! Díky.
Žádné komentáře:
Okomentovat