Chyby dělá každý, ale jen moudří lidé se z nich dokážou poučit. Proto jsem si letos prozíravě zapsala večerní termín tělocviku, narozdíl od loňské 15. hodiny. To byl tenkrát opravdu velký omyl. Letos skoro taky, i 18.30 jsem téměř nestihla. Minulou hodinu jsem kvůli nachlazení vynechala, ale tentokrát jsem už přijít zvládla.
Zumba. Podivný mix prvků z latinskoamerických tanců, aerobicu, jazzdancu a v podstatě cokoliv dalšího si vymyslíte. Základem je ovšem chytit dobrého instruktora. Naše paníčelka je naštěstí skvělá. Drobná blondýnka (přestože je v 7. měsíci) plná entuziasmu (těžko odhadnout, zda zapříčiněném radostí z pohybu, tedy endorfiny, nebo LSD), která ovšem umí pěkně drsně "motivovat" k výkonům. Hodina uběhla jako voda a i když jsem byla zpocená až za ušima a sotva jsem mohla zvednout ruce, už se těším na další týden.
I když je lekce ve slovinštině, neměla jsem problém. Větší část jsem tedy odkoukala od ostatních, něco málo rozuměla. Ena-dva-tri-štyri-pet-šest-sedem-osem; desno (čti vpravo), levo; kolena dol; Slované se tady neztratí. Zbytek komunikace naštěstí spočíval v mezinárodních odborných termínech (něco se na VŠ tělocvikářské přece učit musí): hop, ťuk, cvak, hopsasa, chacha a podobně, takže my sportovci hned víme, o co jde. Některé prvky měly sice k zumbě trochu daleko, například když jsme na podivnou slovinskou odrhovačku skákali na jedné noze a točili se přitom dokola. Jindy stačilo udržovat jakýsi stav "stůj na jedné noze, rukama tleskej nad hlavou a tvař se u toho sexy". Což už je samo o sobě naprostý oxymorón, nehledě na to, že jsem po pár minutách byla rudá jako rajče, pot mi kapal do očí, takže jsem musela různě mhouřit oči a mrkat jako o život, tričko se mi hrnulo nahoru, kalhoty dolů, chytaly mě křeče do mých plochých nohou a co bylo nejhorší, tohle všechno jsem krásně viděla v obrovském zrcadle přes celou stěnu, navíc podivně zakřiveném a rozhodně ne lichotnicky zeštíhlujícím, naopak. Ale sečteno podtrženo, oproti celodennímu stání v laborce bylo cvičení příjemná změna a opravdu se těším na příště.
Ale to nebylo všechno. Ke školnímu maratonu (dnes dokonce už od 7.00) jsem si vymyslela maraton cvičební. Přímo na koleji pořádá jedna ze spolubydlících lekce pilates. A kdy jindy, než ve stejný den, jako mám zumbu. Jen o půl hodiny později. Chtěla jsem zkusit, jestli bych zvládla nejen bleskový přesun z jednoho konce města na druhý, ale i dvě náročné hodiny za sebou. Světe div se, zvládla jsem to! Sice se mi klepou ruce a skoro nemůžu psát, ale cítím se opravdu skvěle. Jindy bych to asi vzdala, ale pilates mám opravdu ráda. To je taky jediný důvod, proč budu pokud možno pokračovat. Slečna sice ví, o čem mluví, bohužel už je sama natolik pokročilá, že co je pro ni základní cvik, pro nás je krkolomná pozice, za kterou by se nemusel stydět ani zkušený jogín. Takže i když celou dobu říkala, že pro začátek děláme základní polohy bez modifikací, já si nemyslím, že zvedat se na jedné ruce s nohama zkříženýma až někde za uchem a zády prohnutými do U (a to na druhou stranu, než byste chtěli) spadá do přirozeného rozsahu kloubů a polohy těla. I to by se nějak zvládlo, ovšem co mi vadí úplně nejvíc, je její dýchání. Ano, u pilates je správný nádech a výdech základní stavební kámen všeho, ovšem hned vzápětí by měla následovat dokonalá koncentrace, vnímání středu těla a relaxace. Což tak úplně nejde, když slečna, ačkoliv vážící sotva 40 kilo (bez většího přehánění), vyfukuje vzduch mezi zaťatými zuby a píská u toho jako parní lokomotiva. Fakt. Když navíc cvičí v jiném rytmu než vy, na nějaké představy zpevněného středu, zataženého pupíku, uvolněné druhé části těla, než která cvičí, rozložení váhy, svěšená ramena nebo vytaženou páteř můžete rovnou zapomenout. Skoro zapomínáte sami dýchat, jak se soustředíte na její dech. Tak jen doufám, že to nakonec od ní neodkoukám.
A tak kromě čtvrtků, kdy mám jasně a bez diskuzí ohraničenou pracovní dobu ranními schůzemi a večerní přednáškou, budou náročné i středy (a pondělky, úterky a pátky, ale ne tolik okatě). Pak se nedivte, že když o víkendu všichni ostatní zázračně ožívají, já pomalu umírám. Co bych dělala v temných dobách pracovních sobot, to netuším. O nelogickém nedělním vstávání do kostela nemluvě.
Mimochodem, ve Švédsku prý zavádějí šestihodinovou pracovní dobu! Asi to zítra na schůzi navrhnu...
Žádné komentáře:
Okomentovat