Dostala jsem stížnost od babičky, své nejvěrnější čtenářky, ohledně frekvence nových článků. Babi, mrzí mě to, ale nestíhám, tak prosté to je. Tvůrčí krize v tom není, každý den vymyslím hned několik témat, která bohužel zase stihnu zapomenout, než se dostanu k jejich realizaci. Každopádně jedno téma mi v hlavě leží už dlouho a bohužel, tohle zapomenout nedokážu.
Moc nevím, jak mě to vlastně napadlo. Asi radost z toho, jak ten čas letí (už pracuji skoro dva měsíce), jak mě práce oproti všem očekáváním baví a jak si celkově zvykám na "dospělý" život. Každopádně jsem zjistila, že do důchodu půjdu podle aktuální legislativy v roce 2060. To ještě není tak hrozné, upřímně, to číslo mi nic moc neříká a rok 2060 je v tuhle chvíli úplně stejně scifi jako 2040 nebo 2025. Horší je, když si uvědomím, že mi v té době bude 69 let a tři měsíce a do té doby musím odpracovat 45 let! Ani mi nijak nepomůže, když vychovám Alibabu a čtyřicet loupežníků k tomu. A ještě navíc se studium nově nezapočítává jako náhradní doba pojištění! Už jsem si pomalu rozmýšlela velmi rozzuřený a nenávistný článek na úkor dnešních důchodců, ale jelikož babička pochopitelně nemá tyto debaty ráda, dnes píšu jen kvůli ní a navíc má narozeniny (všechno nejlepší, babi!), jen velmi stručně to shrnu. Já moc dobře chápu, že dnešní systém je neudržitelný, lidé se dožívají vyššího věku (a tím čerpají více peněz ze zdravotních fondů), je nutné spoléhat se i na vlastní prostředky a člověk zkrátka nemůže jít do důchodu v padesáti, aby tak více než polovinu života "bral". Rozumím tomu, jsem ochotná se tomu podřídit (i když bych prosila nižší daně, když je nemůžu očekávat zpět na důchodu). Tím pádem ale prosím statisticky průměrné ženy, dvojnásobné matky, narozené v letech 1936-1940, které odešly do důchodu v 55 letech (tedy například v roce, kdy jsem se narodila já, což už je poměrně dávno!), aby si neustále nestěžovaly na výšku důchodu, aby kvůli šestistovce navíc nezaprodávaly duše svých dětí a vnoučat ďáblu, a aby si dokázaly připustit, že oproti nám, budoucím důchodcům, se nemají vůbec špatně. Stěžujte si na dnešní mládež, vyprodaná kuřata ve slevě nebo stupidní koncesionářské poplatky, ale prosím, uvědomte si, že být 24 let v důchodu a pořád ještě nedosáhnout střední délky života se nám pravděpodobně nepodaří.
Děkuji za pochopení.
Tímto uzavírám smutnou kapitolu mezigeneračních konfliktů a otevírám novou, veselejší - vzpomínky na Erasmus!
Jak název článku napovídá, Erasmus je opravdu diagnóza. Kdo se programu sami zúčastnili, určitě vědí, o čem mluvím. A tuší to jistě i ti, kteří mají Erasmáka ve svém okolí. Na otázku, jak bylo, totiž odpovídáme jednohlasně "naprosto super, parádní relax, nejlepší období v životě, ale tu atmosféru bys musel zažít, takhle se to nedá popsat".
Když se zatím jen chystáte, zařizujete, začínáte se těšit a zjištujete informace od zkušenějších kolegů, jste zahlceni klišoidními žvásty typu poznávání nových lidí a míst, žít naplno, přátelé z celého světa, zábava, cestování, nezapomenutelné zážitky, mezinárodní kontakty, "ty mladý maj dneska tolik možností"... Jenže pak konečně odjedete a zjistíte, že všechny patetické výkřiky a hesla se stávají skutečností. Opravdu cestujete, poznáváte nová místa i lidi, máte kamarády ze všech zemí Evropy a spoustu vzpomínek a zážitků, a těch několik měsíců se určitě vyšplhá minimálně do TOP 5 vašeho krátkého života (protože Erasmus je pro mladé, že ano). Nejen, že se musíte bavit, protože to jaksi máte v popisu práce, vy navíc chcete! Jako kdyby vás pokutovali za každý večer strávený doma. Nemusí jít jen o divoké pařby až do rána, bohatě stačí večeře, posezení, výlety. Takže i já, introvertní slušné děvče, které nejraději tráví zimní večery studiem či četbou kvalitní literatury se šálkem jasmínového čaje, jsem byla vtažena do erasmáckého víru zábavy a nemohla se ho nabažit.
O to horší je pak návrat do reality. Po návratu domů vám váš život přijde nesnesitelně nudný a nenaplněný. Zdánlivě se nic se neděje, nikam nechodíte, stýská se vám po kamarádech, přijde vám divné, když všichni mluví česky. Jedinou útěchou vám tak může být fakt, že v tom nejste sami, že jste jen do posledního detailu naplnili a potvrdili definici Erasmu.
Jelikož jsem se do Lublaně vrátila přesně po roce, mám vzácnou možnost srovnání a tím i potvrzení svých úvah.
2014
Pravdou je, že jsem nemusela pracovat tolik, jako letos, ale na druhou stranu, ani tehdy to nebylo málo - klasických 8 hodin denně je na Erasmáka sakra hodně. Nesmíme opomenout, že náš farmácký Erasmus v posledním ročníku s povinností vypracovat diplomku je o dost náročnější, než ten klasický, kdy chodíte do školy dvakrát týdně a máte času i peněz (snad jedinkrát v životě) nazbyt. O to víc je nepochopitelné, kde jsem brala energii stíhat školu, a ještě navíc cestovat a večer co večer vyrážet do víru velkoměsta slovinského formátu. Drogy v tom nebyly! Snad to bylo tím, že jsem byla o rok mladší ;) (ale pokud mám vydržet do 69, takové rozdíly mezi dvěma následujícími roky mě absolutně nemůžou rozházet - a to je má poslední narážka, slibuji). Každopádně - loni touhle dobou, tedy zhruba v polovině pobytu, a s možností cestování pouze o víkendech, jsem už stihla navštívit hlavní destinace západní části Slovinska (i když přiznávám, že především díky návštěvě rodičů),a dále Chorvatsko, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu, Itálii, a měla jsem naplánovaný předvánoční výlet do Belgie a Lucemburska. Mimo to výlety po okolí i objevování centra Lublaně. V pohodě, bez námahy a s úsměvem. Neuvěřitelné. Některé jevy zkrátka nedokáže vysvětlit ani moderní věda.
2015
Narozdíl od časově omezeného Erasmu, kdy víte, že co neuděláte dnes, neuděláte možná už nikdy, se tříletý pobyt zdá jako nekonečný a tudíž není kam spěchat. Když nepojedu na výlet tenhle víkend, pojedu příští rok, no stress. Taky pracuji doslova od nevidim do nevidim, staří kamarádi jsou pryč a s novými Erasmáky se seznamovat moc nechci, protože oni zase brzo odjedou, zatímco já zůstanu, a až odjedou i ti další, letní, tak já pořád zůstanu, a tak dále. Radši se tak kamarádím s místními, ale to je taky docela silné slovo, protože po práci mám čas i energii sotva na nákup, jídlo, sprchu, vyčůrat, zuby a spát (je to smutné, ale ani na kvalitní literaturu čas nezbývá, a jasmínový čaj je prozatím nahrazen zimním čajem s Espresso Tea!! Je to tak, přátelé, podzim 2015 vůbec nebyl, protože se mi nepodařilo stihnout dýňové latte. Ani rychlý výsadek ve Vídni minulý víkend nepomohl. Podzimní sezona byla bleskově nahrazena vánoční kolekcí, takže jako cena útěchy mi bylo alespoň dopřáno perníkové latte, taktéž dobré, ale prostě ne dýňové. Zato ale z lásky, jelikož mě jím úžasně překvapil můj milý, již dříve zmíněný nejlepší muž na světě, kterému tímto ještě jednou děkuji a přeji vše nejlepší ke včerejším narozeninám! O našem víkendovém setkání na půli cesty snad někdy příště).
Letos jsem tedy zatím vyrazila do Kranje, městečka asi 30 km od Lublaně (městečko je ve skutečnosti 4. největší ve Slovinsku a má zhruba 40 tisíc obyvatel) na degustaci vín a minulý víkend do Mikulova na Symposium klinické farmacie (a taktéž na degustaci vín; já samozřejmě nechtěla, ale oni mě k tomu donutili! Pokud víte o nějakém festivalu jasmínového čaje, prosím, podělte se o informaci!). A to je tak nějak všechno. Ostatní víkendy většinou bez problémů vyplním následujícími činnostmi: spánek, spánek, větší nákup, praní, úklid koupelny, spánek, zírání do zdi, sledování seriálů, spánek, spánek, skypování, spánek, psychická příprava na další týden, spánek. Z představy, že bych ještě měla večer někam chodit, s někým mluvit a nedejbože jít spát po půlnoci (nebo po půl jedenácté, prokoukli jste mě), se mi dělá špatně. Když nějaká nečekaná aktivita vyruší mé dvoudenní víkendové rozjímání, jsem z toho celá nesvá.
Jsem svým způsobem ráda, že nic z toho dělat nemusím, protože už nejsem vázána Erasmáckým zákonem popsaným výše. Že už nejsem v tom tzv. E-transu, kdy máte sílu na všechno, chodíte všude a vždycky, znáte všechny a všichni znají vás. Jinými slovy - jsem vyléčena! Ta choroba, která vás celého pohlcuje a bývá provázena silným syndromem posterasmácké deprese, je definitivně pryč! Lék na stesk po žití naplno je jednoduchý - žij ještě více naplno. Po Erasmu si střihni praxi, dopisování diplomky na poslední chvíli, učení se na státnice, obíhání úřadů, stěhování do jiného státu, obíhání ještě více úřadů a nonstop šichtu v laboratoři. Úspěšnost léčby je 100%.
Žádné komentáře:
Okomentovat