Peněženka, mobil, klíče…

…počítač, jízdenka. Dobrý, všechno mám, nic dalšího v podstatě nepotřebuju. Klasická předodjezdová mantra. Většinou funguje, stejně jako již zlidovělý nákupní seznam „jídlo, pití, věci“ (tímto zdravím věrného čtenáře Pepu). Z toho se nedá nic zapomenout, řeklo by se. Omyl. Nejhorší je, když v nedožitých 25 letech zjistíte, že vaše hlava slouží jen k tomu, aby vám nenafoukalo do krku. Když vaříte silvestrovský svařák a potřebujete dokoupit 2 (slovy dvě) věci, a přinesete jen jednu, situace je již vážná.

Ale od začátku.

Nadešel den D, tedy odjezd z domova zpátky domů. Prázdniny, teda pardon, zasloužená a časově velmi omezená dovolená utekla jako voda a je potřeba vrátit se zpět do reality. Klasicky začínám balit v jedenáct večer. Většinu zvládnu, ale stejně chci vstát dřív a zbytek dobalit ráno. Vstávám v 5:45. Oprava, vstávám v 6:00. Týdenní prázdninová hibernace je znát, už i tak nekřesťanská hodina se stává naprostou šíleností.
Peněženka, mobil, klíče, můžeme vyrazit. Hned na začátku máme 10 minut zpoždění, ale nepanikaříme. Panika nastává, až když se mi do zipu u bundy zamotá šála a zaboha nejde ven. Kdybych aspoň den předtím nerozbila zip u jiné bundy. Nakonec zip i šála přežily bez úhony, ale už teď je jasné, že dnes je den blbec. Už ne tak srdceryvné, ale pořád neveselé loučení, nasedám do vlaku a jedeme. Hledám v kabelce mobil, abych mohla podat hlášení, že jsem v pořádku došla těch 200 metrů, a – nenacházím. Mobil zůstal doma pod polštářem. Může za to ten odložený budík. A pak taky moje sklerotická hlava, samozřejmě. A fakt, že jsem majitelkou dvou telefonů, takže problém v logistice musel dřív nebo později nastat. Co myslíte, zůstal doma starý, pomalý, už skoro nefunkční krám, nebo krásný, nový, rychlý dárek od Ježíška? Modří už vědí.

No co, mohlo být hůř, mohla jsem zapomenout jiné nepostradatelné věci, které s sebou vláčím – zásobu sprchových gelů na celý rok, zbytek cukroví pro kolegy, svačinu na cestu, špinavé prádlo a další. Nebo, teď už vážně, třeba peněženku, případně mobily rovnou oba.

Půl cesty do Vídně jsem prospala. Kromě stále existující šance, že za jízdenku zaplatím dvakrát (nestalo se), už se snad nic hrozného dneska nestane. Vlak je krásný, čistý, rychlý (160 km/h), pohodlný a kromě chybějících podpěrek na nohy nemůžu absolutně nic vytknout. A za skutečnost, že ve Vídni mám (plánovanou) prodlevu hodinu a půl, můžu České dráhy vinit jen těžko. Připadám si trochu jako Tom Hanks, ale naštěstí jako Tom v Terminálu, a ne jako Tom Trosečník. Ve Starbucks se ve skutečnosti čeká docela příjemně. Pak ještě povinně zakoupit Almdudler, což je moje rakouská tradice, a druhá třetina cesty je tady. Rakouský vlak je úplně stejný jako český, navíc s internetem. Pak už jen rychlý přestup ve Villachu a poslední dvě hodinky cesty, i když v opravdu hnusném slovinském vlaku z dob maršála Tita. 

Rozpačitý den zakončí předražená jízda taxíkem. V Lublani mě totiž překvapí 15 cm bílého prašanu, takže jsem moc líná vláčet se s kufrem závějemi na vzdálenou zastávku.
Cesta byla nakonec, kromě epizody s mobilem, v podstatě příjemná. 12 hodin neuvěřitelně uteklo, sedadla ve vlaku jsou pohodlná a prostorná a vy už zkrátka nemáte žádnou výmluvu, proč za mnou nepřijet! 

No a nástup do práce vám asi nemusím popisovat. I když to nikdo nechce přiznat, po prázdninách se všichni školou povinní stejně tak trochu a tajně do školy těší. Jestli to platí i po dovolené, vám řeknu, když mi jí dáte 2-3 měsíce. Po týdnu a kousek to pravda určitě není! Deprese nabývá takových rozměrů, že ani úterní výplata ji nezmírní. Myslím, že produktivita práce v prvním pracovním dnu po Novém roce se celosvětově blíží nule. Lokálně pak první den po všech svátcích, prázdninách a individuálně po dovolené. Navrhuji proto, aby byla zákonem nařízena dovolená po dovolené.
No řekněte, nevolili byste mě?