Jak jsem minule zmínila, slovinština je všechno, jen ne romantický jazyk. S rozšiřující se slovní zásobou navíc zjišťuji, že je extrémně neslušný a politicky nekorektní. To, že děti tu pracují do úmoru jako otroci, už samozřejmě víme. Že se v restauracích nesmí kaditi, může vést k velice prekérním situacím, naopak na autobusových zastávkách, kde se kaditi může, je občas čekání poměrně nepříjemné. Na traumatizující zážitek můžete vždycky zapomenout, nebo rovnou něco pozabiti.
Současný kult krásy a módní diktát je už sám o sobě velmi přísný. Slovinci tyto ideje s chutí převzali a aplikovali do své řeči. Pokud jste hubení, máte vyhráno, jste v kolektivu oblíbení, nešikanovaní, zkrátka jste v suchu, a proto hubený je slovinsky suh. Pokud ale máte smůlu a jste korpulentní, plnoštíhlí, boubelatí, při těle, nebo zkrátka tlustý jako prase (čeština je opravdu bohatá), Slovinci se s vámi nemažou a rovnou řeknou, že jste debel.
V bezpečí se nebudete cítit ani v kruhu rodinném. Typický slovinský chlapec (syn) často a rád zlobí a hřeší, a tak je sin. Výhodou je, že je zároveň fant, a tak ho můžete odevzdat, když někomu nechcete říct pravdu. Slovinská holčička se zase zřejmě často počurává, a tak je hčerka, případně hči (čti chčerka, chči). Snaha se může přetrhnout, aby se zavděčila "mamince", ta ale není žádná podržtaška, nýbrž jenom tašča. Mama a oče jsou většinou starší než jejich děti, a proto jsou jejich starši. Prarodiče jsou na tom asi nejhůř - ať jsou sebehodnější a děti rozmazlují sebevíc, vždycky budou zkrátka babica a dedek. Je taky jedno, jestli se stali prarodiči ve čtyřiceti nebo v sedmdesáti, jsou stari starši a hotovo.
Zkrátka jiný kraj, jiný mrav. Slovinština rozhodně není pro slečinky.
pondělí 11. dubna 2016
pondělí 4. dubna 2016
Jak jsem přednášela na Cambridge aneb proč je ve vědě více mužů
V jednom z předchozích příspěvků jsem zmínila, proč je moje honba za (jakoukoliv) Nobelovou cenou tak důležitá. Literární ocenění se mi ovšem začalo mílovými kroky vzdalovat. Lekce slovinštiny totiž značně omezily mé slohové vlohy (nebo vlohové slohy? haha) na úroveň "Jsem Míša. Je mi 24 let a jsem z Česka. V neděli chodím plavat, přes týden pracuji a o víkendech dlouho spím. Mám ráda fialovou barvu. V létě nosím krátké kalhoty a tílko, v zimě nosím kabát a boty. Nemám ráda podpatky. Doma myju nádobí a nekrmím kočku, protože žádnou nemám." To musíš mami uznat i ty, že na Nobelovku to nestačí. Ani na Magnesii Literu. A snad ani na hezké razítko od paní učitelky do sešitu. No co, literatura stejně není žádná pořádná věda, tak jako sociální antropologie nebo pedagogika volného času. Rozhodla jsem se proto opět dobýt svět chemie. Jak to tedy celé bylo:
Poslední dobou se můj profesní život (tedy zkrátka můj život, protože jiný už ani nemám) začal dělit na období "před Cambridge (B.C.)" a "po Cambridge (A.C.)". Blížilo se totiž setkání všech účastníků našeho Marie Curie projektu (nebo INTEGRATE? Nebo Horizon 2020? Přidává to snad na prestiži, když má projekt tisíc názvů?). Tedy těch 11 vyvolených, kteří prošli náročnými castingy, aby se nakonec utkali v napínavé bitvě a získali 1 milion eur! Ne, pardon, to je upoutávka na nějakou reality show. Můj případ není žádná show, ale prostě jen krutá realita (až na ten milion eur). Do poslední chvíle jsme se tak snažili udělat co nejvíc práce, abychom mohli odprezentovat komplexní souhrn našeho pětiměsíčního snažení. (Povšimněte si benevolentního použití 1. osoby množného čísla, jak bývá zvykem ve vědeckém světě. Článek s titulem "Jak jsem to všechno objevil sám" moc úspěchu nezaručuje.)
Byla to moje první služební cesta vůbec. Je celkem jedno, jestli jedete do Náchoda nebo Cambridge, hlavně se musíte tvářit, že to podstupujete každou chvíli a že je všechno naprosto normální. Všechno - od šéfa, který si v letadle vybalí doma připravenou obloženou housku (a vy mu jí závidíte), až po účet za oběd na 15 liber. Zkrátka takový ten pražský styl "hele Leoš Mareš - no a co".
Program začal obědem. Naštěstí se rozhodli, že historická budova Clare College Cambridgské Univerzity bohatě postačí jakožto reprezentace anglické kultury, a servírovali proto vynikající francouzská a středomořská jídla. I když kdo ví, možná by i ten ledvinkový puding chutnal dobře, když ho jíte v krásné jídelně s vitrážovými okny, malbami šlechticů na stěnách a dřevem vykládanými stěnami. Po obědě jsme se přesunuli do malé seminární místnosti, kde se konaly přednášky. Začali jsme diskuzí na téma genderové vyváženosti. K velkému překvapení všech byla přednáška absolutně vynikající - nejen dobře podaná, zajímavá, podnětná, navíc taky potřebná, vzhledem k naprosté genderové nevyváženosti účastníků projektu - 9:2. Jen se ještě nikdy nestalo, že by si muži stěžovali na převahu žen. Těm našim dvěma to očividně vůbec nevadí. Hlavní bod přednášky byla skutečnost, že ačkoliv poměr mužů a žen na nižších vědeckých pozicích je víceméně vyvážený, se vzrůstajícím počtem titulů procento žen klesá. A mně je naprosto jasné proč (i bez doktorátu z genderových studií). Uvedu svůj vlastní příběh:
Už pár týdnů před dnem C (C jako Cambridge) jsem byla nervozní. Přítomnost kapacit z univerzity Cambridge, editorů z časopisu Nature nebo pravé, nefalšované Dámy, mi na sebevědomí moc nepřidala. Nejen, že musím něco přednášet, dokonce před lidmi, mnohem zásadnější byla otázka - co na sebe. Znáte to, ke kalhotám A se hodí boty B, ale už ne kabelka C, zatímco k botám B se hodí kabelka C, ale zase ne kalhoty D. A co teprve, když máte pouze jedny slušné boty, kalhoty i kabelku. To se prostě hodit musí, i kdyby nevím co. Nebo - varianta 1 je moc formální, varianta 2 zase málo...Následně vyvstanou problémy typu: "bude tam fén, nebo si mám radši vzít svůj?", "v rámci úspory váhy kufru, je lepší použít krém na ruce i na obličej, nebo krém na obličej i na ruce?", "všimne si někdo, že variantu 1 budu mít dvakrát?", "objedu se bez tužidla?" A to ten meeting trvá jen dva dny! Absolutně není fér, že veškerá ta tíha spadla na mě. Moji kolegové - tři muži - jistě takové problémy řešit nemusí. Předpokládaný obsah jejich kufru podle mě je:
Druhý den přišel hlavní bod programu - přednášky mladých studentů, budoucích vědců, o jejich prozatímních pokrocích. V nadpisu jsem tedy nelhala - opravdu jsem přednášela na Cambridge. Plných 10 minut. Jako poslední před obědem. I když vyloženě neskandovali moje jméno, nechtěli přídavek ani autogramy, nechtěli si mě tam rovnou nechat ani mi neudělili čestný doktorát, stejně se mě nezbaví a jednou se tam zase, tentokrát na několik měsíců, vrátím! Mám to totiž ve smlouvě! :)
P.S. Pokud by to snad z článku nebylo patrné, meeting se konal (v půlce března) na Cambridge! :)
Poslední dobou se můj profesní život (tedy zkrátka můj život, protože jiný už ani nemám) začal dělit na období "před Cambridge (B.C.)" a "po Cambridge (A.C.)". Blížilo se totiž setkání všech účastníků našeho Marie Curie projektu (nebo INTEGRATE? Nebo Horizon 2020? Přidává to snad na prestiži, když má projekt tisíc názvů?). Tedy těch 11 vyvolených, kteří prošli náročnými castingy, aby se nakonec utkali v napínavé bitvě a získali 1 milion eur! Ne, pardon, to je upoutávka na nějakou reality show. Můj případ není žádná show, ale prostě jen krutá realita (až na ten milion eur). Do poslední chvíle jsme se tak snažili udělat co nejvíc práce, abychom mohli odprezentovat komplexní souhrn našeho pětiměsíčního snažení. (Povšimněte si benevolentního použití 1. osoby množného čísla, jak bývá zvykem ve vědeckém světě. Článek s titulem "Jak jsem to všechno objevil sám" moc úspěchu nezaručuje.)
Byla to moje první služební cesta vůbec. Je celkem jedno, jestli jedete do Náchoda nebo Cambridge, hlavně se musíte tvářit, že to podstupujete každou chvíli a že je všechno naprosto normální. Všechno - od šéfa, který si v letadle vybalí doma připravenou obloženou housku (a vy mu jí závidíte), až po účet za oběd na 15 liber. Zkrátka takový ten pražský styl "hele Leoš Mareš - no a co".
Program začal obědem. Naštěstí se rozhodli, že historická budova Clare College Cambridgské Univerzity bohatě postačí jakožto reprezentace anglické kultury, a servírovali proto vynikající francouzská a středomořská jídla. I když kdo ví, možná by i ten ledvinkový puding chutnal dobře, když ho jíte v krásné jídelně s vitrážovými okny, malbami šlechticů na stěnách a dřevem vykládanými stěnami. Po obědě jsme se přesunuli do malé seminární místnosti, kde se konaly přednášky. Začali jsme diskuzí na téma genderové vyváženosti. K velkému překvapení všech byla přednáška absolutně vynikající - nejen dobře podaná, zajímavá, podnětná, navíc taky potřebná, vzhledem k naprosté genderové nevyváženosti účastníků projektu - 9:2. Jen se ještě nikdy nestalo, že by si muži stěžovali na převahu žen. Těm našim dvěma to očividně vůbec nevadí. Hlavní bod přednášky byla skutečnost, že ačkoliv poměr mužů a žen na nižších vědeckých pozicích je víceméně vyvážený, se vzrůstajícím počtem titulů procento žen klesá. A mně je naprosto jasné proč (i bez doktorátu z genderových studií). Uvedu svůj vlastní příběh:
Už pár týdnů před dnem C (C jako Cambridge) jsem byla nervozní. Přítomnost kapacit z univerzity Cambridge, editorů z časopisu Nature nebo pravé, nefalšované Dámy, mi na sebevědomí moc nepřidala. Nejen, že musím něco přednášet, dokonce před lidmi, mnohem zásadnější byla otázka - co na sebe. Znáte to, ke kalhotám A se hodí boty B, ale už ne kabelka C, zatímco k botám B se hodí kabelka C, ale zase ne kalhoty D. A co teprve, když máte pouze jedny slušné boty, kalhoty i kabelku. To se prostě hodit musí, i kdyby nevím co. Nebo - varianta 1 je moc formální, varianta 2 zase málo...Následně vyvstanou problémy typu: "bude tam fén, nebo si mám radši vzít svůj?", "v rámci úspory váhy kufru, je lepší použít krém na ruce i na obličej, nebo krém na obličej i na ruce?", "všimne si někdo, že variantu 1 budu mít dvakrát?", "objedu se bez tužidla?" A to ten meeting trvá jen dva dny! Absolutně není fér, že veškerá ta tíha spadla na mě. Moji kolegové - tři muži - jistě takové problémy řešit nemusí. Předpokládaný obsah jejich kufru podle mě je:
- ponožky - 2-4 páry; všechny černé, ať to nemusí řešit
- spodní prádlo - 2-4 kusy; prostě nějaké, nemusí řešit, jak moc to bude nebo nebude vidět v kterých kalhotech či šatech
- košile - 1-2 kusy; bílé
- kravata - 0-1 kus, jakékoliv, k bílé košili se hodí všechno
- sako
- boty; 2 páry - jedny černé k obleku, druhé jakékoliv na cestu
- kartáček na zuby, pasta
Druhý den přišel hlavní bod programu - přednášky mladých studentů, budoucích vědců, o jejich prozatímních pokrocích. V nadpisu jsem tedy nelhala - opravdu jsem přednášela na Cambridge. Plných 10 minut. Jako poslední před obědem. I když vyloženě neskandovali moje jméno, nechtěli přídavek ani autogramy, nechtěli si mě tam rovnou nechat ani mi neudělili čestný doktorát, stejně se mě nezbaví a jednou se tam zase, tentokrát na několik měsíců, vrátím! Mám to totiž ve smlouvě! :)
P.S. Pokud by to snad z článku nebylo patrné, meeting se konal (v půlce března) na Cambridge! :)
Jak jsem se začala učit slovinsky
Česko a Slovinsko mají společné dvě věci - manželky Donalda Trumpa a absolutně nelogický jazyk. Diskuzi o tom, kdo je víc tupý, jestli Ivanka, Melanie, sám Donald nebo snad jeho tupé, se raději dnes vyhněme.
Na začátek jedna rada - nikdy neříkejte místním, že jejich jazyk je lehčí než ten váš. Nemají to rádi. Je totiž obecně známo, že ve Slovinsku je nejtěžší jazyk slovinština, v Česku čeština, v Anglii angličtina a v Itálii vám neřeknou nic, když jim svážete ruce za záda. Každopádně kloubouk dolů všem neSlovanům, kteří se z neznámých důvodů (pravděpodobně po úrazu hlavy) rozhodnou učit slovanský jazyk a ještě navíc uspějí.
Mých několik postřehů o slovinštině:
1) Slovinci používají duál, a proto tvrdí, že slovinština je romantický jazyk. Musíte rozlišovat, jestli tam byly jedna, dvě nebo tři osoby, a v případě dvou, jestli to navíc byli dva muži, dvě ženy nebo muž a žena. K tomuto gramatickému jevu mě napadá spousta přídavných jmen, ale "romantický" to určitě není.
2) Léčka slovinštiny tkví v tom, že praotec Slovinec velmi rád a velmi úspěšně sbíral jéčka. Dokonce neváhal vyčenžovat všechna ypsilon, aby měl jéček ještě víc a mohl je vložit do všech slov a do všech slabik.
3) Poté ale praotci Slovinci přišlo líto, že má jen samá jéčka, exotická písmena Y a X zatratil a přišel tak o zábavné upgrady ve výslovnosti. Když už musel psát slova jako fiksni taksi, oksalil klorid, eksklusivni nebo kemija, rozhodl se, že "vylepší" výslovnost některých jiných písmen. Zalíbilo se mu "U", a tak se jako U vyslovuje nejen U, ale také V a někdy i L.
I tak je pro mě, jakožto slovanskou ženu, jednodušší ponořit se do tajů skloňování (i když jen 6 pádů), časování, osob, vidů, slovních druhů a všech dalších gramatických nesmyslů, než pro mluvčího například románského jazyka. Jakkoliv je slovinština od češtiny odlišná, v základní gramatice naštěstí zůstává stejná nebo velmi podobná. Ale jak může třeba Američan pochopit, že ze slova "jít" se stane "jdu" a "šel jsem" (respektive "iti - grem - šel sem"), to teda nevím.
Jak už jsem zmínila, čeština je i přese všechny duály a přehršel jéček i jiných léček těžší. Máme o jeden pád navíc, máme dohromady 14 vzorů pro skloňování podstatných jmen (zatím mi není známo, že by slovinština něco podobného obsahovala. Resp. čemu my říkáme vzory, tomu oni říkají výjimky, a nejsou tudíž tak časté. Zatím jsem se setkala jen s jedním příkladem - slovo pesem = píseň, je ženského rodu, ačkoliv nekončí na -a jako ostatní ženská podstatná jména.), a především máme vyjmenovaná slova, která nedají spát žákům třetích tříd základní školy, natož pak cizincům. Pak vám slovinská věta "Bil je sam doma." (neboli "Byl sám doma.") přijde přinejmenším úsměvná.
To byl jen takový rychlý náhled do slovinštiny. Učení se nového jazyka mi přináší několik zcela nových zkušeností - jak se učím od začátku gramatiku slovinskou, musím nutně porovnávat a tím tedy přemýšlet i nad tou českou, kterou mám samozřejmě zcela zautomatizovanou a není lehké lovit v paměti všechny druhy větné skladby, slovesné rody, vidy, přívlastky shodné i neshodné, příslovečná určení...Přiznám se, nikdy předtím jsem si před spaním neodříkávala slovní druhy a nemohla spát, dokud jsem si nevygooglila, že ten zapomenutý (zapomenout = pozabiti) osmý jsou samozřejmě spojky!
A taky, kolik z vás mělo možnost nahlas vyslovit větu "Moja mama rada kadi?" Doufám, že jsem jediná. :)
Na začátek jedna rada - nikdy neříkejte místním, že jejich jazyk je lehčí než ten váš. Nemají to rádi. Je totiž obecně známo, že ve Slovinsku je nejtěžší jazyk slovinština, v Česku čeština, v Anglii angličtina a v Itálii vám neřeknou nic, když jim svážete ruce za záda. Každopádně kloubouk dolů všem neSlovanům, kteří se z neznámých důvodů (pravděpodobně po úrazu hlavy) rozhodnou učit slovanský jazyk a ještě navíc uspějí.
Mých několik postřehů o slovinštině:
1) Slovinci používají duál, a proto tvrdí, že slovinština je romantický jazyk. Musíte rozlišovat, jestli tam byly jedna, dvě nebo tři osoby, a v případě dvou, jestli to navíc byli dva muži, dvě ženy nebo muž a žena. K tomuto gramatickému jevu mě napadá spousta přídavných jmen, ale "romantický" to určitě není.
2) Léčka slovinštiny tkví v tom, že praotec Slovinec velmi rád a velmi úspěšně sbíral jéčka. Dokonce neváhal vyčenžovat všechna ypsilon, aby měl jéček ještě víc a mohl je vložit do všech slov a do všech slabik.
3) Poté ale praotci Slovinci přišlo líto, že má jen samá jéčka, exotická písmena Y a X zatratil a přišel tak o zábavné upgrady ve výslovnosti. Když už musel psát slova jako fiksni taksi, oksalil klorid, eksklusivni nebo kemija, rozhodl se, že "vylepší" výslovnost některých jiných písmen. Zalíbilo se mu "U", a tak se jako U vyslovuje nejen U, ale také V a někdy i L.
I tak je pro mě, jakožto slovanskou ženu, jednodušší ponořit se do tajů skloňování (i když jen 6 pádů), časování, osob, vidů, slovních druhů a všech dalších gramatických nesmyslů, než pro mluvčího například románského jazyka. Jakkoliv je slovinština od češtiny odlišná, v základní gramatice naštěstí zůstává stejná nebo velmi podobná. Ale jak může třeba Američan pochopit, že ze slova "jít" se stane "jdu" a "šel jsem" (respektive "iti - grem - šel sem"), to teda nevím.
Jak už jsem zmínila, čeština je i přese všechny duály a přehršel jéček i jiných léček těžší. Máme o jeden pád navíc, máme dohromady 14 vzorů pro skloňování podstatných jmen (zatím mi není známo, že by slovinština něco podobného obsahovala. Resp. čemu my říkáme vzory, tomu oni říkají výjimky, a nejsou tudíž tak časté. Zatím jsem se setkala jen s jedním příkladem - slovo pesem = píseň, je ženského rodu, ačkoliv nekončí na -a jako ostatní ženská podstatná jména.), a především máme vyjmenovaná slova, která nedají spát žákům třetích tříd základní školy, natož pak cizincům. Pak vám slovinská věta "Bil je sam doma." (neboli "Byl sám doma.") přijde přinejmenším úsměvná.
To byl jen takový rychlý náhled do slovinštiny. Učení se nového jazyka mi přináší několik zcela nových zkušeností - jak se učím od začátku gramatiku slovinskou, musím nutně porovnávat a tím tedy přemýšlet i nad tou českou, kterou mám samozřejmě zcela zautomatizovanou a není lehké lovit v paměti všechny druhy větné skladby, slovesné rody, vidy, přívlastky shodné i neshodné, příslovečná určení...Přiznám se, nikdy předtím jsem si před spaním neodříkávala slovní druhy a nemohla spát, dokud jsem si nevygooglila, že ten zapomenutý (zapomenout = pozabiti) osmý jsou samozřejmě spojky!
A taky, kolik z vás mělo možnost nahlas vyslovit větu "Moja mama rada kadi?" Doufám, že jsem jediná. :)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)