Halloween

Halloween je jeden ze svátků "z dovozu", které mám docela ráda. I když bez původních tradic, tedy koledování a přehnaně vyzdobených domů, už u nás docela dobře zakořenil. Vydlabané dýně naprosto zlidověly, jsou na každém rohu.
Skoro se zdá, že Američani nejdřív vytvořili marketingový plán, a pak teprv tradice. Předvečer svátku všech svatých, tedy Halloween, se klidně vmáčkne do jediného symbolu - dýně, obchody jsou plné pavučin, košťat, špičatých klobouků a umělé krve. Jediný zákazník nevyvázne bez nákupu. Zatímco u nás máme sice krásné a nostalgické Dušičky, ale kvůli nim se party nepořádají, ani si doma nevystavujeme hřbitovní věnce. Stejně tak Santa Claus, jakkoliv je protivný, jednoznačnější symbol Vánoc prostě není. Tlustý Santa s pytlem dárků vám klidně může viset z okna nebo komína, může vystupovat v reklamách i filmech, můžete si s ním dělat, co chcete. Ví se, že dárky rozváží na superrychlých saních, skřítci celý rok vyrábějí dárky, a tak s trochou fantazie můžete snadno uvěřit, že zvládne objet půlku světa za jedinou noc. S Ježíškem to je horší. Už takhle si děti celkem brzo uvědomují, že novorozeně se samo nedostane z chléva uprostřed ničeho, neunese žádné dárky, a i kdyby, nemá žádný dopravní prostředek. A protože obchody nějakou výzdobu chtějí, radši volí červenobílou variantu. O velikonočním zajíčkovi zase někdy příště.

Takže tedy Halloween. Výzdobu beru, ale s halloweenskými party se vůbec neztotožňuji. Ne že by na nich bylo něco špatného, důvodů k oslavám není nikdy dost, ale nějak mi vadí, že jsou všechny jako přes kopírák. Když už musíte přijít v kostýmu, všichni volí jednu ze dvou variant - kreatura à la zombie, tedy natupírované vlasy, černé kruhy pod očima a krvavá pusa, nebo klasika - tvář natřená na bílo (případně jen polovina), umělecky pojatá pavučina nad okem, očnice obkroužené jako kytička. Žádná přehlídka originálních masek se nekoná.

Když se nad tím zamyslím, nikdy jsem na žádné opravdové Halloweenské party nebyla. Každý rok chci, a a každý rok si to rozmyslím. Právě k maskám mám totiž od dětství averzi. Karnevaly, průvody masek, ať už v Riu, Benátkách nebo třeba Přelouči, nesnáším je! Už od školky, kdy jsme měli karneval se soutěží o nejlepší masku. To vymyslel nějaký sadista se zálibou v pohledu do zklamaných dětských očí plných slz. V tomhle jediném případě mají waldorfské a podobně přiblblé školy smysl. Bylo to takhle: Už nevím, jestli to byl můj úplně první karneval, každopádně si pamatuju, že se mi na něj vůbec nechtělo. Mamka někde půjčila žlutočerný pruhovaný svetr a vymyslela, že půjdu za vosu (nebo včelu?). Ze začátku mi to přišlo trapný, chtěla jsem jít za princeznu, ale v zápětí mi došlo, že na princeznu krásné šaty nestačí, musela bych mít i dlouhé blonďaté lokny po pás, a ne účes zvaný Hrnec, případně Hřib (což bohužel nedošlo mé sestře, a tak i když měla půjčené opravdu krásné šaty s růžemi, Hřib to všechno zazdil a neměla nejmenší šanci v té stupidní soutěži podrývající křehké dětské duše). Nápad s vosou se mi postupně začal zamlouvat a sebevědomí rostlo a rostlo - měla jsem čelenku s tykadly a dokonce perfektní navlékací křídla, která mi táta vyrobil z drátu a igelitu, a nejen že jsem se začala na karneval těšit, dokonce jsem začala pomýšlet na vítězství. A to byla samozřejmě chyba. Zkrátím to - vyhrála krásná princezna s blonďatými loknami po pás (mimochodem dcera jedné z učitelek, takže věrohodnost soutěže je zřejmá), a indián v koupeném prvoplánovém kostýmu (elasťáky a tričko s motivy Pocahontas), což nebyl nikdo jiný než manipulátor a tyran Tonda. Dalo by se říct, že byl tehdy můj kluk - i když vztah rozhodně nebyl založen na dobrovolné bázi. Neustále jsem musela být s ním a jeho partou kluků, což jsem v pěti letech rozhodně neoceňovala. Náš vztah vygradoval ve chvíli, kdy mě kousl do hlavy. Dnes si myslím, že to byl dost sveřepý pokus o pusu, teda aspoň doufám. Vůbec nevím, co se s Tondou stalo a jak se mu dnes daří, jen doufám, že z toho všeho vyrostl. Ale jistě chápete, že jsem mu vítězství rozhodně nepřála. Nepřála jsem ho nikomu. Donutili mě šaškovat na karnevalu v převleku, navíc tak perfektním a originálním, a nejenže tu mojí jedinečnost vůbec neocenili, ještě mě s nepochopením nenechali vybrečet se a nutili mě radovat se z úspěchu kamarádů. Ten den jsem se zařekla, že už nikdy se karnevalu nezúčastním.

Vydrželo mi to asi do třetí nebo čtvrté třídy, kdy někdo moudrý vymyslel, že vánoční besídku uspořádáme v maskách. Protestovala jsem marně. Sice už bez oficiální soutěže, i tak každý porovnával masky ostatních. Tehdy to bylo ještě horší - riziko přijít v něčem trapném bylo vysoké a podstupovat takové nebezpečí v předpubertálním věku není jen tak.  Ani můj druhý pokus nevyšel. Zvolila jsem převlek Harryho Pottera. Nebyl tak dokonalý - plastový klobouk, kus třpytivé látky jakožto plášť, kulaté brýle a jizva nakreslená fixou, ale taky rozhodně nebyl marný. I když mi ve škole praskla nit držící krásné nařasení pláště. Problém byl v tom, že tehdy nebyl HP ještě tolik známý a rozšířený. Byla jsem jedna z prvních, kdo ho četla. Kdyby se tato událost stala o pár let později a já se trefila do hlavního období Potterovského kultu, byla bych za hvězdu. Na druhou stranu, ani trapas to nebyl. Každopádně mě to utvrdilo v tom, že kostýmy nejsou pro mě - a tentokrát jsem to dodržela. A snad už své přesvědčení nebudu muset nikdy měnit.

Poslední aspekt Halloweenu, který mě dost baví, je každoroční sestřih domácích videí v pořadu Jimmy Kimmela. Rodiče nakukají svým ratolestem, že jim přes noc snědli všechny vykoledované sladkosti a natáčejí reakci dětí. Některé jsou dost na pováženou i na americké poměry. I když by se chtělo říct, že člověk nikdy neví, jak by se zachoval sám, já jsem přesvědčená, že bych se jako sobecký nevychovaný hysterický parchant nechovala. Mou teorii potvrzují následující skutečnosti:
a) ve svém dětství jsem nikdy neviděla pohromadě takové množství sladkostí, které mají k dispozici děti z videí; zřejmě bych si myslela, že jsem z náměsíčnosti vykradla cukrárnu, a byla bych vděčná, že mi někdo všechny důkazy snědl;
b) ve srovnání s naším Mikulášem, kdy jsem dostávala jen buráky a kyselé mandarinky, bych znovu byla nesmírně vděčná, kdyby mi od nich někdo pomohl;
c) vyrůstala jsem pod nadvládou své starší sestry; kdykoliv jsme dostaly nějaké sladkosti (což bylo většinou jen při opravdu speciální příležitosti, případně od cizí návštěvy, tudíž dalších dobrot bylo dosta nemělo smysl plýtvat cennou kořistí), já si svoji část uschovala na horší časy, zatímco ona svojí porci doslova sežrala na posezení a později, když jí znovu přepadla chuť, moc dobře věděla, že já mám svůj poklad stále schovaný, a hrála na city, že ona chudák hladová už nemá nic, zatímco já si škudlím celou sladkost pro sebe. A já hloupá většinou podlehla.
Už se těším na letošní díl.

P.S. Loni poslední říjen v Lublani vypadal skoro jako červenec (o tom bude jeden z příštích článků), ale i letos se Měsíčkové trochu popletli.