Konečně jsem se stala plnohodnotným studentem i občanem. Dostala jsem studentskou kartičku, potvrzení o trvalém pobytu, založila si bankovní účet a konečně dostala klíče od kanceláře, hlavního vchodu i laboratoří, takže si nemusím kazit každé ráno pohledem na kyselý obličej vrátné Marty (takže sice nadále nic nevím, nikde jsem nebyla, ale aspoň můžu říct, že mám od všeho klíče!). Slovinská byrokracie je mnohem horší než ta naše (teď už vaše). Na vyrobení pár klíčů potřebovali pět podpisů a týden a půl času, na studentskou kartu jsem čekala tři týdny a stála mě v podstatě 29 euro jakožto zápisné (ale rozhodně si nestěžuji, zároveň mi přišel účet na první splátku školného, tedy 1000€ z celkových 4300€ za rok, kterou jsem jednoduše odnesla na účtárnu a oni se o všechno postarají; Evropská unie je někdy užitečná), na potvrzení o pobytu také tři týdny, zaplatila jsem 9,50 + 2,25€ jako správní poplatek a poplatek za vyhotovení. Kdyby to aspoň byla nezfalšovatelná, super chráněná, biometrická, holografická a nevím jaká další čipová karta s funkcí identifikace duhovky, ale je to obyčejný kus papíru v laminátu. Tentokrát mi aspoň napsali správně jméno, loni se jim to tak úplně nepodařilo. No a založit obyčejný studentský účet trvalo přes hodinu, když nepočítám další tři týdny, které jsem musela čekat.
Klasická situace - potřebujete dokumenty A, B a C, ale na dokument A potřebujete dokument B, který vám ovšem nedají bez dokumentu C, na nějž znovu potřebujete dokument A. Naštěstí se zdá, že všechno je už zařízeno, kromě zdravotního pojištění, které je ve Slovinsku tak stupidní, že o tom radši nebudu mluvit.
V bance jsem mimo jiné musela podepsat, že nejsem občanem USA. Jestli je to běžná praxe i u nás, netuším, ale překvapilo mě to. Naštěstí nechtěli potvrzení o neobčanství všech ostatních států, takže po dalších 50 minutách a stovkách podpisů jsem byla volná. Až do příští schůzky ovšem, kde mi vydají platební kartu a naučí mě pracovat s internetovým bankovnictvím (tím pádem čekám nějakou záludnost v systému), takže další hodina v trapu. Nevadí, pan bankéř je moc sympatický mladý muž, který na mě neustále mrká, takže se na další schůzku docela těším.
Při vyplňování formuláře se mě vtipně zeptal, jak moc je důležité mít čárku nad A na konci jména, že to neumí napsat do počítače. Tak mě napadlo, jak jsou legrační jména se speciálními znaky daného jazyka a jejich přepisy do mezinárodní formy. Když už totiž nemůžu napsat krásné i prokleté Barančoková v původním znění, většinou volím anglickou verzi Barancokova, ale nyní jsem dostala kombinovanou formu - Barančokova. Slovinci znají Č, ale neznají dlouhé samohlásky. Napsat je můžete, Á konkrétně jako Alt+9+A na slovinské klávesnici, ale koho to pořád má bavit, mačkat tři klávesy místo jedné.
Ale proč byla jeho otázka vlastně tak vesele naivní - na více či méně důležitých oficiálních dokumentech a kartách vystupuji jako Berančoková, Barančková nebo Barančaková, takže jedna čárka sem nebo tam už mě určitě nerozhodí. Vždycky když přemýšlím, jestli má cenu podstupovat celý byrokratický proces jen proto, aby mi opravili jméno, radši se rovnou zbaběle vzdám. Často si napoprvé sama nevšimnu, že to je vlastně špatně, a tak si říkám, že když to nevidím já, tak cizí lidi už vůbec ne. Natož když ani počítač nerozezná, že na OpenCard je jeden z výše uvedených paskvilů, zatímco na ISIC kartě, se kterou se systém propojuje, je výjimečně jméno správně.
Přitom moje příjmení není až tak kostrbaté a pořádně nechápu, proč je takový problém ho správně vyslovit, respektive napsat. Zajímavé je, že složité německé příjmení lidé napíšou správně častěji, než zdánlivě jednoduché české nebo slovenské. Vsadím se, že legendární moderátorka AZ-kvízu Eva Brettschneiderová, nyní Machourková, nikdy nemusela hláskovat své rodné příjmení, zato teď se jí na úřadech ptají "Jakže, mladá paní? Machorková? Machoutková? Vy máte ale blbý jméno."
Máte podobné potíže se svým jménem nebo příjmením? Napište do komentářů!
Žádné komentáře:
Okomentovat