Tak jsme tady. Po cestě jsme tak unavení, že usneme okamžitě. Na dvě noci jsme se ubytovali v penzionu u moc milých lidí. Vůbec nevadí, že mluví jenom slovinsky, pár slov německy a ještě míň anglicky, i tak si perfektně rozumíme. Je to ale výjimka, většina lidí (i starších) tady minimálně základy angličtiny ovládá. Oficiálně začínám až od prvního, ve čtvrtek, a tak mám tři dny na zařízení ostatních věcí, především bydlení. Pořád čekám na zprávu z kolejí, kterou jsem měla mít už minulý týden. Slíbili pondělí. Tak uvidíme. Šance je tak půl na půl, pokud to nevyjde, budu mít jen tři dny na hledání něčeho jiného. A osmihodinová cesta autem s veškerým mým majetkem a v podstatě na blind tomu dodala dost dobrodružný nádech.
Pondělí jsem strávila napůl ve škole, napůl na poliklinice. Musela jsem na vstupní prohlídku. Ta se protáhla na tři hodiny. Naštěstí jsem za odměnu dostala nejlepší dárek - potvrzené ubytování. Kvůli němu se posouval začátek o celý měsíc. Je to speciální bydlení pro postgraduální studenty, každý má vlastní garsonku, ale zároveň je dotované státem, takže nejen že nejsem bezdomovec a nemusím narychlo shánět něco jiného, vidina ušetřených několik set euro měsíčně je víc než příjemná. Stěhovat se mám až ve středu, ale aspoň vím, na čem jsem.
Procházka centrem mě trochu rozesmutní. Pamatuju si, když jsem tu byla poprvé, a naprosto mě to město uchvátilo. Stejně tak moje rodiče, když se za mnou byli podívat. Zároveň vím, že Dan preferuje větší města a romantická cesta kolem řeky mu kolena nepodlomí, ale i tak mě mrzí, když všechno jen kritizuje. Nějak dostávám pocit, že pak za mnou nebude chtít jezdit. Ale co, to se bude řešit v budoucnu, teď máme ještě čtyři dny pro sebe, a to je přece dost, nebo ne?
Ve středu se konečně stěhuju. Paní v kanceláři začala vtipně, že prý ještě neví, jestli zbylo místo, nebo ne (tak zněla původní dohoda). Naštěstí jsem na poslední chvíli poslala přihlášku, a tak mě ubytuje, aniž by si to jakkoliv ověřila. Nevadí, neprotestuji. Se zatajeným dechem vcházím do bytečku. Fotky vypadaly dobře, ale znáte to. I z prázdného, nezabydleného pokoje mám radost. Je velký, nový, čistý, levný, a hlavně jen můj! Spolubydlící už bych šestý rok nezvládla. Dobře, uvítala bych větší kuchyň (a až jednou budu bydlet opravdu ve vlastním, velká kuchyň bude priorita), ale to je jen detail. Stejně, jak se ukázalo, jsem do večera ve škole a na vaření není čas. Ani Dan kupodivu nemá svůj obvyklý výraz "já tady naštěstí bydlet nebudu" jako vždycky, když jsem se stěhovala na kolej v ČR. Líbí se mu to, nebo tajně chodil na kurzy herectví. Tak jako tak, jsem ráda, že i on je rád, a třeba sem bude jezdit o to radši. Mírná deprese z předchozích dnů odeznívá. A navíc máme ještě dva dny!
Přichází 1. říjen. První den v práci, aspoň oficiálně. Ráno ještě obíhám úřady a banky, po úvodním představení a prohlídce školy, kterou z většiny už znám, mě po jedenácté pouští domů. Kdyby to tahkle bylo pořád. Odpoledne se snažím vymyslet racionální ospravedlnění nápadu, že bych s Danem jela zpátky domů na otočku, v neděli zase do Lj. Nakonec se nedaří. V pátek ráno se proto loučíme. I na slzy dojde (jen moje, samozřejmě. Danova investice do kurzů herectví se vyplatila). A to jsem si myslela, že už jsem na to zvyklá. Jenže s každým dalším je to horší. No nic, už se stejně nedá nic dělat.
V práci zas jen na chvilku, navíc se přifařím na rozlučkový oběd s holkama z Brna po jejich měsíční stáži. A pak už jen domů, do prázdného bytu. Ke scéně jako z amerického filmu mi chybí jen kýbl zmrzliny. Naštěstí nemám tak velký mrazák. Víkend strávím v posteli, s depresí, s výčitkami. Navíc po páteční informační schůzce o projektu mám pocit, že to nikdy nemůžu zvládnout. Vymýšlím, jak vrátit čas, jak změnit rozhodnutí, jak v pondělí nějak citlivě oznámit, že končím. Byt mám v přízemí. Achjo.
SPOILER ALERT:
Nakonec jsem si zvykla, práce mě začíná bavit a nevidím všechno až tak černě.
Tenhle příspěvek je dlouhý a nudný, uznávám. Ale prosím, zůstaňte se mnou i nadále. Zlepším se. (Snad) Díky!
Žádné komentáře:
Okomentovat