Jak je to v Lj s dopravou

Kdo v Lublani nejezdí na kole, jako by nebyl. Podle mě to městu dodává pohodovou atmosféru. Kola jsou všude. Zatím nemám vlastní, a tak využívám systém městských kol. Po celém městě jsou stanice, kde si kola můžete půjčit a zase je vrátit. Za směšný roční poplatek 3€, a pokud kola vracíte vždy do hodiny, dál se nic neplatí. Geniální. Sice se někdy stane, že je stanice prázdná, když chcete kolo, nebo plná, když ho chcete vrátit, ale jsou to spíš výjimky a další stanice není daleko. Většina lidí má ale kolo vlastní. A jezdí stylově - dámský rám, košík. Sukně, kabát, podpatky, žádný problém. Když prší, prostě řídí jednou rukou a ve druhé drží deštník. Viděla jsem i legrační vychytávku, viz foto. Já osobně bych v tom nejela, vypadá to fakt trapně a lepší poutač pozornosti byste nevymysleli.

To ještě nic není. Kromě zmíněného držení deštníku není vůbec neobvyklé za jízdy telefonovat, kouřit. I když jste, z pohledu Liberečana, nezpůsobilí jízdě na kole, pro rodilého Lublaňana (ok, to nezní úplně správně, ale fakt nevím. Vaše názory mi prosím napište, zajímá mě to) není problém vůbec nic - už jsem viděla cyklistu se zlomenou rukou (to se ještě dá, výsledek je stejný jako u držení deštníku) a dokonce s nohou až po koleno v sádře!!! Fakt. To už musíte být pořádný cyklofil. 

Město je na cyklisty perfektně uzpůsobeno - speciální semafory, cyklostezky téměř všude (a když ne, nevadí, stejně se jezdí všude), stojany na kola také. V autě musíte pořád dávat pozor, aby se vám někdo nepřipletl pod kola. Čehož kolaři dost využívají a skoro se ani nerozhlížejí. Z pohledu cyklisty parádní volnost, z pohledu řidiče docela otrava. Z pohledu chodce už vůbec - často musíte uskakovat z cesty freeriderům a nemyslet si, že chodník je od slova chodit. Ale tenhle článek je o cyklistech, chodců pomalu kráčejících po výrazně vyznačené cyklostezce je taky dost, a vy pak musíte kličkovat nebo zvonit jako blázen. Klasika. Jenže ranní projížďka do práce tak krásně probudí, pročistí hlavu, že se ze mě stal cyklofanoušek tělem i duší a když to jen trochu jde, volím další dvě duše navíc. 

Jsou i situace, kdy to prostě nejde. Buď prší, a vy nemáte odvahu ztrapnit se v cyklostanu, nebo v okolí není stanice, nebo se vám nechce, jste unavení z práce, nebo je to prostě moc daleko. Nebo všechno dohromady. V tu chvíli vám přijde jako dobrý nápad svézt se autobusem, v místním slangu vtipně zvaném trolo (jako památka dnes již zrušených trolejbusů). Nápadu litujete, hned jak nastoupíte do přecpaného vozu. Nastupuje se totiž jenom předními dveřmi a většina cestujících se tudíž kumuluje v přední části. I když ve špičce to je skoro jedno, to se z normálních autobusů stávají indukční a věřte mi, že kritické n+1 v Lublani  nabývá opravdu neskutečných hodnot. Navíc kvůli rekonstrukcím v centru se cesta dost protáhne. Nejhorší jsou zastávky, kde všichni vystupují, a zároveň všichni nastupují. Kromě vás, samozřejmě. To jste nuceni vystoupit, abyste uvolnili místo u dveří, kde jste byli celou cestu namáčknuti, a než se všichni vyloudají pryč, autobus se mezitím tepředu naplní novými lidmi, a vy se tak tak vmáčknete zpátky do růžku u otevřených dveří, které vás při zavírání akorát tak praští. Depresivní jsou také situace, kdy se konečně uvolní místo k sezení. Všude jinde ve světě si nejrychlejší šťastlivec prostě sedne. Tady ne. Tady si nikdo nesedne. Všichni stojí okolo, vytvářejí barikádu a znemožňují vám nenápadně se proplést mezi nimi a ulevit bolavým nohám po celodenním postávání v laborce. Výhodu to má - vlastně vám nevadí končit v práci až pozdě večer - to je po špičce a autobusy jsou poměrně prázdné. 

Loni jsem celkové jízdy autobusem za celý pobyt mohla na prstech spočítat, letos to zřejmě bude horší. Pořídila jsem si lítačku, a ta vždycky svádí ke špatnostem.

Auta jsou kapitolou sama o sobě. Když jste vyrůstali v Liberci a všude to bylo buď do kopce nebo pršelo, víc než prosluněnou rovinatou oázu cyklistů i chodců (protože Lj je maličká a všude je to kousek) si už přát nemůžete. K čemu jezdit autem do centra. Ne, Lublaňáci si prostě neváží toho, co mají, a vozí si zadky všude možně. Vítěznou ulici na ně!!! (Pro neznalé - to je pěknej krpál od muzea k Husovce). Což je nepochopitelné už jen z důvodu placeného a kapacitně nedostatečného parkování, všude jsou modré zóny a celkově je to prostě nesmysl. Nemluvě o zácpách, nutnosti věčného sledování cyklistů a faktu, že jinak Slovinci dost dbají na ekologii. Ale tak co, mě to koneckonců zajímat nemusí. Já kolem řidičů zaseknutých v koloně prokličkuji na kole jak paní Radová, s nízkým sedlem, košíkem, kabelkou, soustrasně se usměju a pofrčím dál.