Den po rozlučce. Bylo to moc fajn, ale trochu vyčerpávající, takže jsem ráda, že to je "konečně" za mnou a nemusím neustále přepočítávat příděly, aby nebylo moc ani málo (nakonec to kupodivu vyšlo ještě celkem akorát, doufám) a otravovat tím lidi. Ale! Méně než týden do odjezdu. Už je to opravdu tady. Na získaný měsíc volna navíc se dost rychle zvyká a on taky dost rychle utíká, prevít. Začínám vymýšlet, co všechno si teda vezmu, do čeho to zabalím, co potřebuju dokoupit.
Úterý
Doprostřed pokoje, kde už tak bylo dost bordelu, nanosím kufry, krabice, věci ze sušáku, které už nemá smysl uklízet. Odjezd do Prahy. Koncert Jardovy kapely Jolly Buskers, moc fajn večer.
Středa
Poslední den v Praze. Dost nevhodně mi posunuli poslední zaplacenou lekci cvičení, a tak místo aby mi propadlo 80 Kč, radši obětuju 2x67 Kč za autobus, několik jízdenek na metro, výdaje na jídlo apod. Last minute získaná rozlučková večeře s Danem v restauraci Universal. Jídlo perfektní, obsluha naprosto šílená. Jelikož jsem jela do Prahy jen tak na otočku, nemám co na sebe (fakt!). Řeším to džínami s dírou v rozkroku, které jsem naštěstí nestihla ještě vyhodit. Jednu akci ještě vydrží. Radši dělám mravenčí kroky a do schodů pro jistotu bokem. Restaurace naštěstí není až tak fancy, jak se nejdřív zdálo, ta obsluha dojem ještě dost kazí (profesionálnější a slušnější vystupovaní mají snad i v McDonaldu) a kdybych to věděla dřív, klidně jdu na truc jen v teplákách.
Pořád mám dva dny na balení a pak celý následující strávený s Danem, takže no stress.
Čtvrtek
Naše oblíbené Tour de Babičky. Tentokrát jen 2/3. Povinné, ale milé loučení, a jdu "zase" balit. Pak ale změna, rozhodneme se, že půjdeme do kina na Hotel Transylvánie 2. Z kina sešlo, jdeme místo toho na rozlučkovou večeři s Danovou rodinou. Večeře dobrá, ale nikdo nepochopil, že jde o rozlučku. Kino už nestíháme ani v náhradním termínu, což mě doteď mrzí, protože už to asi nikdy neuvidím.
Pátek
Už fakt musím sbalit. Vytvářím geniální systém - oblečení do dvou kufrů, ostatní věci do krabic A-F s přilepeným seznamem, co je uvnitř. Cestou se nespočetněkrát osvědčil!
Plním poloprázdné krabice, které se od úterka válí v pokoji, už mi zbývá opravdu jen pár drobností - to dokončím zítra dopoledne.
Sobota
Drobností je víc než pár, navíc ještě dokupuju další. Nevadí, to zabalím těsně před odjezdem. Odpoledne jedeme na rozlučku/oslavu narozenin s rodinou. Dostávám tématický dort - kultura MRSA na Petriho misce zabíjená mým novým antibiotikem.
Neděle - den odjezdu
Plán - ráno vstát brzo, odjet v 7.00 z chalupy, dobalit to větší než malé množství drobností, naložit do auta a maximálně v 9.00 odjet.
Realita - vstávám brzo, ale zakecám se a z chalupy odjíždíme před osmou. Drobnosti jsou sbaleny celkem rychle, ale čekám na Dana, až přijede s autem, a tak se rojí další a další drobnosti. Modlím se, aby auto bylo nafukovací. Dan přijíždí se zpožděním !!! a začínáme nakládat. Auto nafukovací opravdu je, takže máme v kufru spoustu místa. Přidávám tedy další věci, které bych jinak nechala na další cestu. Konečně dobaleno, naloženo, jedem. Ne, ještě zastávka v Globusu pro dálniční známky a svačinu. Jedem! Je něco kolem 11 hodin, dvě hoďky zpoždění už při startu, pohoda.
Cestou si říkáme, jak jsme odvážní, že tohle podstupujeme, že máme rádi vztahový challenge, že by to nikdo jinej neudělal a jak jsme dobrý, že se nebojíme a hlavně, že to zvládneme! Vzájemně se podporujeme a utvrzujeme v rozhodnutí: "Proč jsem to vůbec vzala, vždyť to nezvládnu, bude to hrůza, totálně se ztrapním. Jak často budeš jezdit? Zůstaň tam se mnou" a "Proč jsem tě to nechal udělat, proč nezůstaneš se mnou, našli bysme si v Praze společnej byt a byli bysme konečně spolu pořád, sami a šťastný. Zůstaň tu se mnou."
Cesta utíká rychle, žádné uprchlíky jsme nepotkali, fronta na hranicích je jen z druhé strany (zato pořádně dlouhá) a večer přijíždíme do Lublaně. Trochu se bojím, jak se tam bude Danovi líbit, a hlavně, jaké to bude být tam spolu. Například v Hradci jsem byla pořád sama a při Danových návštěvách, které celkově byly asi tři, jsem se cítila divně. Hradec prostě bylo město, kde jsem byla zvyklá být bez něj, a cokoliv jiného mi připadalo zvláštní. Stejně tak s Lublaní - s ním jsem tam nikdy nebyla, bylo to prostě jenom moje prostředí. Naštěstí to dopadlo dobře - pocit byl tak akorát, a máme ještě tři roky na to, zvyknout si.
Žádné komentáře:
Okomentovat