Honba za dýňovým latte

Za poslední léta jsem si vybudovala sezónní závislosti na potraviny a nápoje, bez kterých si dané období nedokážu představit. Na jaře to je tvarohová pomazánka s medvědím česnekem. Dokud si tu dobrotu nenamažu na celozrnný chléb (dobře, kecám, dokud jí nebagruju lžící přímo z misky), jaro prostě nezačalo. V létě nesmí chybět rajčatový salát s klasickou zálivkou s cukrem a octem. V zimě zase čaj se sirupem Hello Expreso Tea. Bez něj jsou dlouhé zimní večery zkrátka jen nekonečně dlouhé zimní večery, zatímco pouhá myšlenka na lahodný nápoj vám dodá motivaci a celý den se těšíte na večerní pohodu. A protože podzim už se ukázal v plné síle a zničil všechny naděje na babí léto, nadchází období dýňového latte.

Poprvé jsem se s touto sametově lahodnou záležitostí setkala před dvěma lety v Kanadě. O jeho existenci jsem samozřejmě věděla už dřív, jako každý, kdo někdy viděl libovolný americký film. V nich se neustále opakují americká kulinářská klišé - hamburger s jahodovým milkshakem (což doufám nikdy nezkusím), extra horké non-fat sojové latte bez cukru a bez kofeinu se špetkou skořice (také bez chuti, to už si rovnou můžete dát horkou vodu) a konečně - dýňové latte (v nabídce Starbucks známé jako Pumpkin Spice Latte, ale zasvěcení mu neřeknou jinak než "pí-es-el"). Na rozdíl od prvních dvou čistě filmových rekvizit, dýňové latte je nejen opravdové, ale hlavně geniálně dobré! Navíc, nemůžete si připadat víc západněji, než když kráčíte pravoúhlými ulicemi (v mém případě) Toronta, s limitovaným červeným kelímkem s nápisem Mikejla v ruce. (Mimochodem, tomu kartonovému proužku, který se dává na kelímek jako ochrana před popálením, ale také jako ochrana před stupidními žalobami hloupých lidí, se říká "sleeve"). Je pravda, že nápisy Fair Trade na každém volném kousku i kasičky na peníze jsou jen chabou útěchou pro ty, kdo si uvědomí, že na to jedno blbé pětidolarové kafe chudák dělník na kávové plantáži vydělává měsíc. Ale o tom někdy jindy. Zkrátka a dobře, dýňové latte je od té doby mým synonymem pro podzim.

Má to ovšem jeden háček. I když jsou ceny v přepočtu víceméně stejné, 5 $ zkrátka není to samé jako 120 Kč. A tak si v Čechách moje milované PSL prostě nikdy nekoupím. Možná namítnete, že ho určitě mají i v jiných kavárnách, jenže když jednou ochutnáte pravou Nutellu, žádná Nugeta od Orionu vás nemůže uspokojit. Proto vždy spoléhám na podzimní výpravy do zahraničí.

A tak se stalo, že jsem se odstěhovala do Slovinska. Do země, která má zdánlivě vše - hory i moře, olivy i kamzíky, pivo i víno, italskou kavárenskou kulturu i balkánský dryák vařený v džezvě, zato ani jediný Starbucks. Jen na Václaváku jich je víc, než tady na 20 tisících km². V podstatě je dobře, že Slovinci ctí vlastní kulturu a nepodlehnou vlivu západní megakorporace. Ale ne na podzim. Na podzim totiž dostávám absťák a potřebuju aspoň jeden jediný hrnek svého oranžového štěstí. Proto jsem se rozhodla pro nouzové řešení - spokojit se s Nugetou. Podařilo se mi vygooglit pouze jeden podnik v celé Lublani, kde mají v nabídce dýňové latte. Situace se stala natolik krizovou, že zcela ignoruji fakt, že se jedná o veganskou restauraci.

O den později.

Jdu na to. Z práce jsem utekla dřív, abych stihla najít restauraci Nyama. Touha mi zamotala hlavu natolik, že i když bych přísahala, že musím někde odbočit doprava, ulice mě vede doleva a restauraci kupodivu brzy nacházím. Cestou jsem si v duchu rekapitulovala, co jsem napsala. Rozhodla jsem se článek přepsat, aby z něj nevyznělo, že jsem snob, kafe piju zásadně ve Starbucks, všechny ostatní podniky by se měly rovnou zavřít a nepřipouštím žádnou šanci, že by jinde mohla být káva, popřípadě dýňové latte stejně dobré, ne-li lepší. Vejdu tedy dovnitř. I když je zhruba čas večeře, restaurace zeje prázdnotou (!). Interiér je příjemný, obsluha moc milá, ale já chci stejně jen čapnout horké potěšení a běžet domů přepisovat názory. Pozoruji přípravu - dýňový extrakt + "mléko" + horká pára = poliviční množství než ve S. (dobrá, taky poloviční cena, jen 2,50€). Už na první pohled jsou ale patrné rozdíly - místo nadýchané sametové pěny originálu dostávám něco, co pění jako jarová voda, místo krásně sytě oranžové barvy podzimního listí to má šedohnědý odstín podzimního bláta a místo máslově jemné, nasládlé, dokonalé chuti cítím podivně nahořklou pachuť. Zkrátka, nekoupila jsem si ani Nugetu, a už vůbec ne Nutellu. Koupila jsem si Tesco Value Pomazánku s oříškovo-čokoládovou příchutí. Kde jen soudruzi udělali chybu!

I moudrý Medvídek Pú věděl, že když nemá ty pravé včely, nemůže mít ani ten pravý med. Sice nevím, jaké "mléko" mi do toho dali, snad sojové, mandlové, rýžové, kaučukové nebo pleťové, každopádně i šestkrát destilovaná a při 200 °C desetkrát pasterizovaná kvalita z tetrapacku by chutnala lépe.
A to jsem se kromě snobského Starbucks-názoru chtěla kát i za předsudky vůči veganské stravě.  Beru zpět! Náhražky čehokoliv by měly být trestné a nejlepší dýňové latte mají ve Starbucks, nikde jinde, tečka. (S normální kávou je to trochu komplikovanější. Nejlepší latte machiatto mají samozřejmě v Kavárně Bez konceptu na Husově ulici v Liberci, současně s nejkrásnějším baristou na světě. Ostatní druhy kávy už nechám na vás.)

Ale nevadí, podzim ještě chvilku potrvá, a tak mám čas na náhradní řešení. Nabízejí se tři varianty:
a) pokud někdo víte, kde v Lublani sehnat dobré dýňové latte, prosím, podělte se o zkušenost;
b) udělám si výlet za jistotou, tedy do Starbucks (nejbližší je pravděpodobně ve Vídni);
c) vymyslete způsob, jak uchovat kávu i po několika hodinách čerstvou a poživatelnou, a až za mnou pojedete na návštěvu, vzpomeňte si na mě cestou!

Aspoň něco z toho prostě vyjít musí a já se letos svého dýňového latte opět dočkám!