S první PN je moje metamorfóza na dospělého člověka už téměř dokonána, snad jen ještě čekám na jaro, až mi vrátí přeplatky na daních. Takže tati, za
chvíli ti dojdou ty tvoje smyšlené hranice dospělosti! Nikdy mi totiž
nebylo dopřáno 15 vteřin slávy, když jsem překonala důležitý životní
milník. V patnácti, kdy jako jeden z posledních ve třídě dostanete
občanku, už je to ohrané a nikoho tím neoslníte, se vám nedostane
podpory ani doma, protože nejen že jakožto mladší sourozenec se věčně
potýkáte s klasickým "tak to si už můžeme konečně taky odškrtnout", ale
veškerou radost vám překazí suché konstatování, že pravá dospělost je
stejně až od osmnácti. V osmnácti vám zase řeknou, že až po maturitě. V jednadvaceti. Po promoci. A nakonec, jak říká docent Nešpor,
stejně až ve třiceti, alespoň co se vhodného věku ke konzumaci alkoholu týče.
Ale jestli se nepočítá péenka, která už, pokud vím, nemusí být podepsaná od rodičů, tak už fakt nevím...
I když jsem až na jedno menší zaváhání celý podzim statečně odolávala všem nemocem, které se na mě hrnuly ze všech stran, poctivě zobala marťánky, echinaceu i oscillo, nakonec mě jedna přeci jen skolila. A zrovna jedna z těch horších - střevní chřipka. Většinou je tahle nepěkná záležitost dosti nevychovaná, zastihne vás bez sebemenšího náznaku a varování, rovnou v plné síle. Tentokrát jsem ale měla tak trochu štěstí, a v prvních hodinách jsem byla schopná zajít si k doktorovi.
Ale, první problém - kam k doktorovi, když žádného nemám? Volám proto šéfovi, jestli si myslí, že ten studentský/fakultní/univerzitní/nevím vlastně jaký přesně doktor, o kterém mi říkal loni (!), mě vezme. Je mi opravdu zle, v práci v žádném případě nevydržím a představa plýtvání drahocenné dovolené mi do žil vlije právě tolik adrenalinu, abych absolvovala dlouhou cestu autobusem a snažila se držet šéfovy rady - tedy nedat se, nenechat se vyhodit a přimět je, aby mě ošetřili.
Středisko je hned naproti škole, naštěstí kousek od zastávky. Vybelhám se do prvního patra a vlezu do společné čekárny pro tři ordinace. Lidi čekají jen u jedné z nich, a tak se připojím. Nemůžu si dovolit čekat někde, kde dost možná nikdo není. Odkojená českým systémem si disciplinovaně sednu a tiše vyčkávám příchodu sestry. Jenže mezitím přijde několik dalších lidí, jejichž chování mě dokonale zmate. Někteří si jdou vyzvednout jen nějaké papíry a zase odcházejí (a zase se vracejí, a zase odcházejí), jiní očividně nosí dovnitř svojí kartičku pojištění, zkrátka pořád tam někdo leze, často ani nezaťuká, a než se vzpamatuji a tu kartičku tam taky odevzdám, posouvám se ze třetího místa asi tak na desáté. Tak jako kde to jsme? Zatímco si v duchu měřím vzdálenost k toaletám v případě nouze (doufejme, že odemčeným), do čekárny napochoduje asi dvacet hlučných studentů, kteří zjevně potřebují nějaké potvrzení do školy. Většiny se ujme vedlejší ordinace (samozřejmě fungující, a do té doby bez lidí, ale kdo to mohl tušit), někteří se vetřou i k nám a samozřejmě mají přednost. Snažím se pohledem vyjádřit vztek, netrpělivost a utrpení, a probodávám sestru očima, když kolem náhodou proběhne do kanceláře. Pak si ale vzpomenu, že vlastně budu vděčná, když mě vůbec přijmou, a radši toho nechám. Po dvou hodinách se konečně dočkám a jdu dovnitř, připravená hádat se, prosit a klidně i demonstrativně zvracet, kdyby mě náhodou chtěli vyhodit. Jestliže mi bylo v čekárně divné, že vypadám jediná nemocně a ostatní si tam jen vyřizují administrativu, doktorka mě v tom utvrdí. I když je sympatická a snad i schopná, vytkne mi, proč tam lezu, když mám zůstat v posteli a odpočívat, že jim tam akorát roznáším bacily a ona mi stejně nepomůže, jelikož mám virovou infekci, že si mám napříště sjednat schůzku dopředu, protože oni tam mají zrovna frmol s těmi studenty, a když zjistí, že u nich vlastně nejsem zapsaná, tak ještě naznačí, že jsem na to měla myslet dřív a zajistit si lékaře po příjezdu (což je asi pravda).
Nakonec jsem ale byla úspěšná - založili mi kartu, napsali potvrzení a dokonce nechtěli žádné peníze! K mojí smůle jsem totiž ochořela tři dny předtím, než začalo platit doplňkové pojištění. Geniální slovinský systém mě totiž donutil zpětně zaplatit tři měsíce pojistného, aniž by pojištění bylo platné. S radostí tedy schovám těch 100€ a kreditku, které jsem si radši připravila, zpátky do peněženky a hrdě odcházím se svojí první péenkou v ruce.
Měla jsem takovou radost, že jsem se rozhodla přejít ulici a rovnou ji zanést do školy. Samozřejmě, ze všech možných okamžiků se vám udělá lépe zrovna ve chvíli, kdy jdete za šéfem oznámit mu, že je vám zle a zůstáváte doma. Útrpný výraz jsem ale koneckonců měla nacvičený už z čekárny. Nakonec mě chřipka přeci jen dostihla v plné síle. Cesta domů mě zmohla natolik, že jsem v podstatě usnula dřív, než jsem dolehla na postel. Se soucitnou myšlenkou na Jana Husa jsem se probudila s horečkou 39,4 °C a protože byl teprve čtvrtek, pomyslela jsem si, že když zemřu, minimálně do pondělka to nikdo nezjistí. To je jedna z nevýhod slaměného vdovství, případně single života obecně. Nikdo vám neuvaří čaj, nepodá teploměr, neudělá ledový zábal, kdyby horečka ještě stoupla. Nikdo vás nepolituje, nevypere vám propocené pyžamo ani nezajde do lékárny. Na druhou stranu vám taky nikdo nekrade peřinu, nenechává prázdné roličky od toaleťáku v držáku, nenechává zvednuté prkýnko a ani vám nesní poslední oblíbený jogurt.
I když to bylo chvílemi krušné, nakonec jsem přežila. Hnusná chřipajzna okradla lidstvo i mou slibnou vědeckou kariéru o dva jinak jistě velmi produktivní člověkodny, a mně se pravděpodobně zase přitíží, až uvidím příští výplatní pásku.
