Nabídka volných pracovních míst

Sníte o práci v zahraničí? Chcete se podílet na prestižním vědeckém výzkumu? Hledáte příjemný mladý kolektiv? Pak je tato nabídka určena právě Vám!
Požadujeme:
absolutní neznalost Zákoníku práce a základních lidských práv; entuziasmus; nezájem o finanční ohodnocení; ochotu učit se novým věcem; (insomnie výhodou!)

K dispozici jsou tyto pracovní pozice:

Umývač nádobí

Čisté laboratorní sklo je podle zásad správné laboratorní praxe nezbytnou součástí práce v laboratoři. Náplň práce spočívá v oplachování, mytí a sušení použitého skla a jiných pomůcek v destilované vodě, acetonu, případně dalších rozpouštědlech dle povahy nečistot. Ruční i automatické mytí. Zvýšené riziko poškození pokožky rukou.

POZOR - omývat pouze nádobí k tomu určené a jasně označené, v případě nejasností se radši informujte u nadřízeného. "Špína na dně" může být cenný produkt několikaměsíční práce!

Doplňovač
Naplň práce spočívá v doplňování střiček, zásobních nádob (se současným odnášením starých), papírových utěrek, mobilních fází (požadovány jsou základy matematiky - sčítání a malá násobilka) a zkrátka všeho, co neustále dochází.

Střihač
Správně nařezané TLC desky jsou naprosto nepostradatelné pro správný postup s chemickou reakcí. Rýsování a řezání velkých čtverců na požadovanou velikost a jejich neustálé doplňování. Stříhání filtračního papíru. Požadujeme přesnost a pečlivost.

Časovač
Zkušení kandidáti se mohou z pozice střihač rekvalifikovat na pozici časovač. Jejich úkolem bude hlasité a jednoznačné upozorňování zapomnětlivých chemiků na končící TLC chromatografii. 

V případě velkého zájmu rozšíříme nabídku i o pozice v domácnosti - vaření, uklízení, praní.
Životopisy posílejte na podrztaska@otrok.si

Diagnóza: Erasmus

Dostala jsem stížnost od babičky, své nejvěrnější čtenářky, ohledně frekvence nových článků. Babi, mrzí mě to, ale nestíhám, tak prosté to je. Tvůrčí krize v tom není, každý den vymyslím hned několik témat, která bohužel zase stihnu zapomenout, než se dostanu k jejich realizaci. Každopádně jedno téma mi v hlavě leží už dlouho a bohužel, tohle zapomenout nedokážu.
Moc nevím, jak mě to vlastně napadlo. Asi radost z toho, jak ten čas letí (už pracuji skoro dva měsíce), jak mě práce oproti všem očekáváním baví a jak si celkově zvykám na "dospělý" život.  Každopádně jsem zjistila, že do důchodu půjdu podle aktuální legislativy v roce 2060. To ještě není tak hrozné, upřímně, to číslo mi nic moc neříká a rok 2060 je v tuhle chvíli úplně stejně scifi jako 2040 nebo 2025. Horší je, když si uvědomím, že mi v té době bude 69 let a tři měsíce a do té doby musím odpracovat 45 let! Ani mi nijak nepomůže, když vychovám Alibabu a čtyřicet loupežníků k tomu. A ještě navíc se studium nově nezapočítává jako náhradní doba pojištění! Už jsem si pomalu rozmýšlela velmi rozzuřený a nenávistný článek na úkor dnešních důchodců, ale jelikož babička pochopitelně nemá tyto debaty ráda, dnes píšu jen kvůli ní a navíc má narozeniny (všechno nejlepší, babi!), jen velmi stručně to shrnu. Já moc dobře chápu, že dnešní systém je neudržitelný, lidé se dožívají vyššího věku (a tím čerpají více peněz ze zdravotních fondů), je nutné spoléhat se i na vlastní prostředky a člověk zkrátka nemůže jít do důchodu v padesáti, aby tak více než polovinu života "bral". Rozumím tomu, jsem ochotná se tomu podřídit (i když bych prosila nižší daně, když je nemůžu očekávat zpět na důchodu). Tím pádem ale prosím statisticky průměrné ženy, dvojnásobné matky, narozené v letech 1936-1940, které odešly do důchodu v 55 letech (tedy například v roce, kdy jsem se narodila já, což už je poměrně dávno!), aby si neustále nestěžovaly na výšku důchodu, aby kvůli šestistovce navíc nezaprodávaly duše svých dětí a vnoučat ďáblu, a aby si dokázaly připustit, že oproti nám, budoucím důchodcům, se nemají vůbec špatně. Stěžujte si na dnešní mládež, vyprodaná kuřata ve slevě nebo stupidní koncesionářské poplatky, ale prosím, uvědomte si, že být 24 let v důchodu a pořád ještě nedosáhnout střední délky života se nám pravděpodobně nepodaří.
Děkuji za pochopení.

Tímto uzavírám smutnou kapitolu mezigeneračních konfliktů a otevírám novou, veselejší - vzpomínky na Erasmus!

Jak název článku napovídá, Erasmus je opravdu diagnóza. Kdo se programu sami zúčastnili, určitě vědí, o čem mluvím. A tuší to jistě i ti, kteří mají Erasmáka ve svém okolí. Na otázku, jak bylo, totiž odpovídáme jednohlasně "naprosto super, parádní relax, nejlepší období v životě, ale tu atmosféru bys musel zažít, takhle se to nedá popsat".
Když se zatím jen chystáte, zařizujete, začínáte se těšit a zjištujete informace od zkušenějších kolegů, jste zahlceni klišoidními žvásty typu poznávání nových lidí a míst, žít naplno, přátelé z celého světa, zábava, cestování, nezapomenutelné zážitky, mezinárodní kontakty, "ty mladý maj dneska tolik možností"... Jenže pak konečně odjedete a zjistíte, že všechny patetické výkřiky a hesla se stávají skutečností. Opravdu cestujete, poznáváte nová místa i lidi, máte kamarády ze všech zemí Evropy a spoustu vzpomínek a zážitků, a těch několik měsíců se určitě vyšplhá minimálně do TOP 5 vašeho krátkého života (protože Erasmus je pro mladé, že ano). Nejen, že se musíte bavit, protože to jaksi máte v popisu práce, vy navíc chcete! Jako kdyby vás pokutovali za každý večer strávený doma. Nemusí jít jen o divoké pařby až do rána, bohatě stačí večeře, posezení, výlety. Takže i já, introvertní slušné děvče, které nejraději tráví zimní večery studiem či četbou kvalitní literatury se šálkem jasmínového čaje, jsem byla vtažena do erasmáckého víru zábavy a nemohla se ho nabažit.
O to horší je pak návrat do reality. Po návratu domů vám váš život přijde nesnesitelně nudný a nenaplněný. Zdánlivě se nic se neděje, nikam nechodíte, stýská se vám po kamarádech, přijde vám divné, když všichni mluví česky. Jedinou útěchou vám tak může být fakt, že v tom nejste sami, že jste jen do posledního detailu naplnili a potvrdili definici Erasmu. 

Jelikož jsem se do Lublaně vrátila přesně po roce, mám vzácnou možnost srovnání a tím i potvrzení svých úvah.

2014
Pravdou je, že jsem nemusela pracovat tolik, jako letos, ale na druhou stranu, ani tehdy to nebylo málo - klasických 8 hodin denně je na Erasmáka sakra hodně. Nesmíme opomenout, že náš farmácký Erasmus v posledním ročníku s povinností vypracovat diplomku je o dost náročnější, než ten klasický, kdy chodíte do školy dvakrát týdně a máte času i peněz (snad jedinkrát v životě) nazbyt. O to víc je nepochopitelné, kde jsem brala energii stíhat školu, a ještě navíc cestovat a večer co večer vyrážet do víru velkoměsta slovinského formátu. Drogy v tom nebyly! Snad to bylo tím, že jsem byla o rok mladší ;) (ale pokud mám vydržet do 69, takové rozdíly mezi dvěma následujícími roky mě absolutně nemůžou rozházet - a to je má poslední narážka, slibuji). Každopádně - loni touhle dobou, tedy zhruba v polovině pobytu, a s možností cestování pouze o víkendech, jsem už stihla navštívit hlavní destinace západní části Slovinska (i když přiznávám, že především díky návštěvě rodičů),a dále Chorvatsko, Srbsko, Bosnu a Hercegovinu, Itálii, a měla jsem naplánovaný předvánoční výlet do Belgie a Lucemburska. Mimo to výlety po okolí i objevování centra Lublaně. V pohodě, bez námahy a s úsměvem. Neuvěřitelné. Některé jevy zkrátka nedokáže vysvětlit ani moderní věda.

2015
Narozdíl od časově omezeného Erasmu, kdy víte, že co neuděláte dnes, neuděláte možná už nikdy, se tříletý pobyt zdá jako nekonečný a tudíž není kam spěchat. Když nepojedu na výlet tenhle víkend, pojedu příští rok, no stress. Taky pracuji doslova od nevidim do nevidim, staří kamarádi jsou pryč a s novými Erasmáky se seznamovat moc nechci, protože oni zase brzo odjedou, zatímco já zůstanu, a až odjedou i ti další, letní, tak já pořád zůstanu, a tak dále. Radši se tak kamarádím s místními, ale to je taky docela silné slovo, protože po práci mám čas i energii sotva na nákup, jídlo, sprchu, vyčůrat, zuby a spát (je to smutné, ale ani na kvalitní literaturu čas nezbývá, a jasmínový čaj je prozatím nahrazen zimním čajem s Espresso Tea!! Je to tak, přátelé, podzim 2015 vůbec nebyl, protože se mi nepodařilo stihnout dýňové latte. Ani rychlý výsadek ve Vídni minulý víkend nepomohl. Podzimní sezona byla bleskově nahrazena vánoční kolekcí, takže jako cena útěchy mi bylo alespoň dopřáno perníkové latte, taktéž dobré, ale prostě ne dýňové. Zato ale z lásky, jelikož mě jím úžasně překvapil můj milý, již dříve zmíněný nejlepší muž na světě, kterému tímto ještě jednou děkuji a přeji vše nejlepší ke včerejším narozeninám! O našem víkendovém setkání na půli cesty snad někdy příště). 
Letos jsem tedy zatím vyrazila do Kranje, městečka asi 30 km od Lublaně (městečko je ve skutečnosti 4. největší ve Slovinsku a má zhruba 40 tisíc obyvatel) na degustaci vín a minulý víkend do Mikulova na Symposium klinické farmacie (a taktéž na degustaci vín; já samozřejmě nechtěla, ale oni mě k tomu donutili! Pokud víte o nějakém festivalu jasmínového čaje, prosím, podělte se o informaci!). A to je tak nějak všechno. Ostatní víkendy většinou bez problémů vyplním následujícími činnostmi: spánek, spánek, větší nákup, praní, úklid koupelny, spánek, zírání do zdi, sledování seriálů, spánek, spánek, skypování, spánek, psychická příprava na další týden, spánek. Z představy, že bych ještě měla večer někam chodit, s někým mluvit a nedejbože jít spát po půlnoci (nebo po půl jedenácté, prokoukli jste mě), se mi dělá špatně. Když nějaká nečekaná aktivita vyruší mé dvoudenní víkendové rozjímání, jsem z toho celá nesvá.

Jsem svým způsobem ráda, že nic z toho dělat nemusím, protože už nejsem vázána Erasmáckým zákonem popsaným výše. Že už nejsem v tom tzv. E-transu, kdy máte sílu na všechno, chodíte všude a vždycky, znáte všechny a všichni znají vás. Jinými slovy - jsem vyléčena! Ta choroba, která vás celého pohlcuje a bývá provázena silným syndromem posterasmácké deprese, je definitivně pryč! Lék na stesk po žití naplno je jednoduchý - žij ještě více naplno. Po Erasmu si střihni praxi, dopisování diplomky na poslední chvíli, učení se na státnice, obíhání úřadů, stěhování do jiného státu, obíhání ještě více úřadů a nonstop šichtu v laboratoři. Úspěšnost léčby je 100%.  

Seznamte se, seznamte se, seznamte se, seznamte se

To jsou moji kolegové, zdravíčko jim ještě slouží...

Pokud jste si začali pobroukávat známou písničku a podupávat do rytmu, gratuluji, jste se mnou na stejné vlně (což asi není úplně dobře, jelikož jsem pracovní týden opět započala 11 hodinami s poctivou dávkou oxalylchloridu v nozdrách na závěr - dle wikipedie sharp-smelling liquid, smrdí to ještě hůř než to zní). 

Chtěla bych vám představit náš pracovní kolektiv. To abyste věděli, kdo je kdo, až budeme společně přebírat Nobelovu cenu.

Já
Výzkumné projekty mají trvanlivost podle toho, kolik peněz na začátku dostanete. Tak se stalo, že studnice financí pro předchozí projekt Marex po čase vyschla, a přišel projekt nový - INTEGRATE. A s ním jsem přišla já. V podstatě se dá říct, že jsem nejdůležitějším článkem, jelikož se mnou přišly peníze. Název celého projektu je Marie Skłodowska-Curie Actions - Horizon 2020 - INTEGRATE - Innovative Training Network (opravdu, přesně kvůli tomuhle byly vynalezeny víceúrovňové odrážky). Nejen můj plat, ale také měsíční "kapesné" pro fakultu na provoz laboratoře a všeho okolo je tedy hrazen z evropských fondů (tedy z vašich daní, děkuji pěkně! Ale také z mých daní, a že nejsou zrovna malé). Beze mě by projekt v podstatě neexistoval! Tak dobře, kdybych nebyla já, byl by někdo jiný, máte pravdu. Ale jeden unikát přeci jen mám - jsem sice nejdůležitější, ale zároveň nejslabší (nejnezkušenější) článek! To jen tak někdo neumí.

Danijel
Koordinátor i iniciátor celého projektu, velký boss. Zároveň nejhodnější člověk na světě. Vypadá jako pohádkový dědeček, a i když mu je jen 61 let, hádala bych mnohem víc. Laboratorní plášť už dávno vyměnil za kancelářskou židli a má na starosti administrativu, ale i teoretický plán výzkumu. Hodně cestuje, neustále lítá po konferencích, schůzích, přednáškách. Tím ve mě neustále udržuje naději, že když vydržím, budou i zuby (ty velký, zahnutý nahoru v podobě 8hodinové pracovní doby s pauzou na oběd, placených služebních cest, více dovolené...). Zatím je formálně můj hlavní supervizor.

Jane
Oficiálně ko-supervizor, ale právě s ním řeším všechny praktické záležitosti - kolik, jak, do čeho. Musí se mnou mít svatou trpělivost, když se ptám stokrát na základní věci a pak to stejně udělám špatně. Je hodně náročný, ale podle mě nejlepší školitel a mentor, kterého jsem mohla dostat. Má přehled snad o všem, a aniž si to uvědomíte, motivuje vás a neustále nutí jít dopředu. Zároveň jsou pověstné jeho vysvětlovací monology - na otázku sice dostanete odpověď, ale pak zkrátka mluví a mluví, pořád ho napadají další a další věci více či méně k tématu, až se zcela ztratíte a zapomenete nejen odpověď na původní otázku, ale i otázku samotnou. Má manželku a dvě děti, takže se snaží nepracovat moc dlouho, což se mu ovšem moc nedaří.

Andraž
Kolega-student, velmi sympatický a atraktivní mladý muž, který jen tak úplně mimochodem dělá gymnastiku, vyhrál mistrovství Slovinska v gymnastickém víceboji a plánuje se zúčastnit letních olympijských her v Tokiu 2020. Na jednu stranu ho nesnáším, protože se zdá, že zvládá úplně všechno - v laboratoři není o moc míň než já, stíhá trénovat a ještě si číst články nebo hledat informace, což já absolutně nezvládám. Je to ale vtipný a milý hoch, neustále na všechny pomrkává a nosí trička tak vychytaně těsná, že to vůbec nepůsobí přitepleně, naopak úplně akorát vyniknou vyrýsované bicepsy a mně se tak poslední dobou často stává, že zaboha nemůžu otevřít uzávěr nebo povolit šrouby. :)

Tihomir
Čti Tichomír. Takový všeználek v nejlepším slova smyslu. Naše čtvrteční schůze jsou v podstatě jen jeho odpovědi na jeho vlastní otázky, resp. na otázky všech ostatních. Specializuje se na 3D struktury a krystalografie, jeho semináře jsou zábavné A užitečné. Je ženatý a má jedno dítě, a opět nechápu, jak to všechno může stíhat. Školitel Andraže.

Davide
Ital Davide bydlí poblíž Trieste, takže to má domů opravdu kousek, potvora. Hlásil se na stejnou pozici do projektu jako já, dostal se do užšího výběru, ovšem ve finále jsem ho porazila. Přesto se rozhodl přihlásit se jako "normální" student a podílet se na projektu, což je velmi ušlechtilé, zvlášť když nejenže nepobírá žádný plat ani stipendium, ale musí si platit školné v plné výši (možná je dědic koncernu Illy?). I když je milý a ochotný, někdy je trochu vlezlý (potvrzeno kamarádkou Helenou, na kterou má zálusk) a občas mi přijde, že trpí mírnou poruchou autistického spektra. Silný italský přízvuk mu naštěstí postupně mizí.

Naze
Davidův školitel s nezvyklým jménem. I když jsem s ním loni pracovala v jedné laboratoři, vím o něm jen to, že je velký pivní znalec a dokonce si doma vaří vlastní zlatavý mok (prý v 40-80 litrových šaržích). Sbírá pivní tácky, tak kdybyste měli nějaký zajímavý, určitě mu ho pošlete, bude mít radost a já si šplhnu.

Erasmus studenti
Na začátek jsme získali hned tři posily alias Erasmus studenty. Dvě slečny ze Sardinie - Elene a Denise - s obdivuhodnou pracovní morálkou, na Italky rozhodně nadprůměrnou. Fajn holčiny, se kterými jsem se bohužel ještě nestihla příliš sblížit, ale zůstanou až do března, tak snad se naskytne příležitost. Přímo se mnou v laboratoři pracuje Iva od nás z hradecké fakulty. Laboratoř je malá, vzájemně si tam překážíme, ale jinak nám jde spolupráce poměrně dobře. Navíc mi Janez pořád připomíná, že jakožto její "nadřízená" jí můžu dirigovat a nutit mýt nádobí, což ke své vlastní smůle moc neumím.

Marko
Markovi patří druhá polovina naší laboratoře. Pracuje na jiném projektu, ale to nám nebrání užít si hodně veselých chvil. Je docela dobrý DJ, pořád pouští více i méně moderní hity a zpívá, takže dobrá nálada zaručena. Se vším ochotně pomůže a nevadí mu, když neustále kradu chemikálie z jeho území. Zajímá se o počítače a techniku a protože je neskutečně ochotný, dokázal mi poradit líp, než můj soukromý ajťák doma, takže Dane, styď se!

Marina
I když také není součástí našeho týmu, nesmím zapomenout na skvělou kamarádku Marinu. Každou chvíli už bude končit svoje studium a já se děsím okamžiku, kdy přijdu o svojí spřízněnou duši. První dva dny jsem pracovala s ní, protože moje sloučeniny jsou v podstatě odvozené od jejích, a tak mi předávala zkušenosti. Pochází z Makedonie. Když je nám nejhůř, zajdeme si na kafe z automatu a prokecáme klidně i hodinu, což pak dost naruší plány na brzký odchod domů.

Tak to jsme my - sedm statečných a kolektiv. Pěkně nám to klape, rozumíme si, usmíváme se na sebe a vzájemně si pomáháme. A společně ohýbáme hřbety pod krutovládou Nejvyššího. Paní uklízečky. Jako všude, i tady má uklízečka hlavní slovo. Každý den mezi desátou a jedenáctou přijíždí se svým vozíkem se špinavou vodou, odpadkovým košem a saponátem k nám do laboratoře a začne vytírat. Neptejte se, proč v době, kdy jsou prázdné chodby, vytírá obsazené laboratoře, a v době, kdy laboratoř zeje prázdnotou a chodby jsou plné, uklízí na chodbě. Neptejte se, proč vytírá podlahu každý den, ale stolů a polic se ani nedotkne. Nemá to smysl, odpověď nikdo nezná. Paní zkrátka dostala jasný rozkaz, který koná. Vytírá hlava nehlava, noha nenoha. Plnění jejího pracovního úkolu je totiž důležitější. Nezajímá jí, jestli zrovna nepřelévám nebezpečnou žíravinu nebo se zadrženým dechem nenavažuji nadýchaný prášek, který rozfoukáte pouhým mrkáním. Ne, ona prostě přišla vytřít, a tak vytře. Když neuskočíte z cesty špinavému mopu, ještě se na vás kysele zatváří, že kvůli vám vynechala místo. Ze začátku jsem poslušně a hbitě uskakovala, teď jí většinou ignoruji, protože pardon, ale nejenže vytváří nepřátelskou atmosféru svým vyštěknutým "dan" (tedy v překladu "dobrej"), navíc vytváří nebezpečné pracovní prostředí. Klouzat se po mokré (neplést s pojmem čisté) podlaze s těžkou lahví žíraviny, hořlaviny nebo jiné iny v rukách úplně neodpovídá bezpečnostnímu protokolu.
Pravda, její úděl jí nezávidím. Není nic horšího, než moct si řídit hodinky podle toho, v jaké místnosti zrovna vytírá. I bez jejího bezduchého výrazu je jasné, že jí práce rozhodně neuspokojuje a radši si ani nechci představit, co se jí honí v hlavě.
Nic proti nikomu, ale proč se především uklízečky, sekretářky a vrchní sestry chovají, že jen ony to tu všechno řídí?

I když, tak mě napadá, že ve výsledku sice vrchní sestra nebude operovat místo profesora Pirka, ale poslední dobou se zdá, že si Merkelová vzala dovolenou a zastupuje jí paní na úklid...

Farmaceutická chemie 1.0 a soutěž pro věrné čtenáře

Co že to vlastně ty dlouhé hodiny v laboratoři dělám, ptáte se? Většinu času propadám panice, umývám nádobí, utírám rozlitá rozpouštědla, nemyslím na to, jak vzduch nasycený výpary všech možných i nemožných látek rozežírá mé tělo a mozek zevnitř, a hlavně se snažím z toho všeho nezbláznit.  V mezičase ale především vařím ty mňamky, o kterých doufáme, že budou vůbec fungovat.

 Následuje tedy malý exkurz do tajů farmaceutické chemie. Na začátku se vytvoří pracovní plán - co z čeho, jak a kdy. Rozkaz tedy zní jasně - z výchozí látky A udělej čistý, rozpustný produkt v dostatečném množství. Na papíře to vypadá celkem jednoduše. Realita je ovšem horší. Viz schéma.

Dobře, obrázek není až tak úplně přesný - chemické inženýrství je na hony vzdálené naší upatlané snaze o alchymii. Na druhou stranu, co někde ve firmě dělají nablýskané nerezové stroje, hadičky, měřáky a mravenečci v podobě "operatérů výroby" (čti nosičů těžkých pytlů, závozníků a baličů s minimální mzdou a prací na tři směny), já dělám všechno svýma rukama - teď už vysušenýma, svraštělýma a potřísněnýma kyselinami i zásadami všeho druhu. Ale aspoň už máte představu, jaký je rozdíl mezi teorií a praxí. Praxe je totiž o poznání horší (ale někdy o to zábavnější). Pevně se držte, začínáme.

Na počátku bylo slovo, a to slovo bylo 6-nitro-2-aminobenzothiazol. Všechno povstalo skrze něj
a bez něj nepovstalo nic, co je. :) 
Pracovní název: starting compound, nebo také KMB-0 (přesně tak, nejenže mám vlastní kancelář s jmenovkou na dveřích, ale také vlastní kód svých sloučenin!!). Jednoduchá, krásně žlutá krystalická látka, která nesmrdí, nevypaluje oči ani vám nerozpustí prsty. Množství je důležitý faktor - ani moc, ani málo. Je lepší zničit nepovedenou reakcí pár gramů než půl kila, na druhou stranu se ztrátám nikdy nevyhnete, neustále musíte reakce opakovat a získávát další šarže pro další reakce, a s miligramovým počátečním množstvím byste nedělali nic jiného. Takže pro představu - já jsem začala s 2 gramy a nyní, po třech nebo čtyřech krocích syntézy jsem ráda za 450 mg, a to navíc po spojení dvou dávek.
Takže, žluťoučký krásný prášek rozpustíte ve smradlavém rozpouštědle, a už to jede. Pak už se jedná opravdu o vaření - chce to jen trochu cviku. První cibuli taky nenakrájíte na milimetrové kostičky za tři vteřiny (někdy ani tu miliontou, ale to je jiný příběh). Trpělivost se vyplácí, zkušenost je k nezaplacení. Jen nevím, jak dlouho ještě budou moje třesoucí se ruce a šnečí tempo považovány za nezkušenost a nervozitu (čti respekt) a přejdou pod definici neschopnosti. 
Dále postupujete dle receptu. Jenže - v kuchařkách taky nenajdete doslovný postup, k nelibosti inženýrů a logicky smýšlejících osob. Stejně tak v reakci, občas jsou nad šipkou uvedeny specifické podmínky, ale to nejdůležitější řečeno prostě není, a i kdyby bylo, šipka by byla pořádně dlouhá: odměř, přidej, zchlaď, zahřej, vytřep, odpař, zvaž, nevylej, nerozbij, míchej, míchej, míchej, rekrystalizuj, přefiltruj, míchej, míchej, 10 minut, dokud se roztok nevyčeří, 30 minut, 2 hodiny, přes noc, míchej, míchej, míchej. Od rána do večera, pět dní v týdnu.

Moje oblíbená část je začátek, kdy si všechno vypíšete, spočítáte potřebná množství a teoretický výtěžek, a optimisticky doufáte v nejlepší. Horké chvilky naopak zažívám při vyvíjení TLC na konci reakce, kdy nadchází moment rozhodnutí. Podruhé se zapotíte při vážení produktu a slzy (nikoliv slzy štěstí) se vám derou do očí při pohledu na výsledná procenta výtěžku. A pokud museli chemici-soudruzi plnit normy na 120%, upřímnou soustrast.

Extrakce, neboli vytřepávání, by měla být za normálních okolností poměrně jednoduchá činnost s dobrým výsledkem. Spojíte vodnou a organickou vrstvu, pořádně protřepete, aby látka rozpuštěná v jedné vrstvě postupně přešla do druhé. Připadáte si tak jako barman a při správné konstelaci hvězd může výsledek připomínat Tequilla sunrise (i když pozor při uvolňování vzniklého tlaku! Může být zábavné, když vás soupeř na stupních vítězů postříká šampaňským, nikoliv však zásah tetrahydrofuranem přímo do očí). Ne však v mém případě - zatím jsem měla jen ošklivé extrakce, kdy se mezi vrstvami vytvořilo podivné blátíčko s nejistotou, zda může obsahovat můj cenný produkt či nikoliv. Ale nevadí, stále jde o celkem příjemnou proceduru.
Sloupcová chromatografie je o poznání horší - prozatím moje nejneoblíbenější technika, jakkoliv je důležitá (pro čistotu výsledného produktu v podstatě klíčová). Už příprava sloupce je poměrně náročná, zvlášť ze začátku, a vyžaduje hodně cviku a dobrého odhadu. Vrstvy musí být co nejrovnoměrnější, vodorovné, bez bublin či jiných zádrhelů. Dobře, uznávám, vypadá to krásně, ale trvá to celý den a na konci stejně zjistíte, že ani jedna frakce není dostatečně čistá, protože jste neodhadli odebíraný objem, a to na náladě nepřidá.

To by pro začátečnický kurz farmchemy stačilo. Snad jen na závěr zmíním tzv. "poof efekt" (některými autory označovaný také jako "plop fenomén"). Dochází k němu při závěrečném dosušování produktu na vakuové pumpě. Z olejovité husté kapaliny na dně baňky se ve vteřině stane nadýchaná, tuhá, třpytící se pěna, následně rozdrcená na prášek, případně se navrátí do původního olejovitého stavu. Každopádně, většinou s sebou přináší příjemné rozveselení, a to se počítá! Takových okamžiků není mnoho, zvláště ne v chemické laboratoři. 

A nakonec slíbená soutěžní otázka za zlatého bludišťáka: Určete, které dva různé plyny obsahují balonky na obrázku a zdůvodněte své tvrzení (bordelu okolo si prosím nevšímejte). Ze zaslaných správných odpovědí bude vylosován vítěz, který získá dobrý pocit a neštěstí v lásce jako bonus.

Peníze až na prvním místě

Tak je to tady. Téměř celé čtvrtstoletí jsem se tomu vyhýbala, ale realita a dospělost (nebo stáří?) mě stejně dostihly. Dostala jsem svojí první výplatu. (Když nepočítám brigády a různé přivýdělky, to není tak úplně ono). Dnešní výplata je naprosto vážná věc. Sama o sobě by byla moc příjemná, ale bohužel s sebou nese všechny další aspekty dospělého života - daně, účty, složenky, poplatky, poplatky z poplatků, daně z daní, inflaci a přepočty kurzů měn. Výplata v eurech má své klady i zápory. Respektive, žít v zemi eurozóny má svoje klady i zápory, finančně především ty zápory. Ale o tom jindy.

Už jsem si začala trénovat nový podpis - Rothschildová, když mou dopolední radost z nabytého bohatství anuloval mail, který mi přišel odpoledne. Zítra jsem totiž měla jít na další schůzku se sympatickým bankéřem, vyzvednout si platební kartu a heslo do internetového bankovnictví. Načasování bylo perfektní. Kdyby ovšem schůzku nepřesunul na středu. A kdybych neměla v hotovosti posledních pár euro. A kdybych každým dnem neočekávala účet na nájem. Takže jsem v loji. Účet mám, peníze mám, ale nemůžu se k nim dostat. Kdybych aspoň měla plnou ledničku, to bych do středy snad nějak vyžila. Ale protože nechci jíst týden suchý chleba, budu se muset vloupat do banky a vykrást svůj vlastní účet.

Peníze jsou potvory. Čím víc máte, tím víc potřebujete. Nevím přesně, kolik mi bylo, když jsem dostala své první kapesné, pravděpodobně někdy ze začátku základní školy, ale pamatuju si, že mi byl vyměřen týdenní obnos 20 Kč (slovy: dvacet ká čé). Výplatní den byl vždy v neděli večer - táta si pro nás nachystal ty nejblýskavější zlatavé mince, a já si představovala, že dostávám zlatý dukát. Zajímavé je, že tehdy jsem si připadala jako Rothschildová úplně stejně jako dnes. Ani jsem to nedokázala utratit všechno! Opravdu, moje jediná transakce za celý týden byl nákup lízátka zvaného "prdel" (pamatujete? Dosud nepřekonaná cukrovinka, luxusní lízátko s několika barevně i chuťově odlišnými vrstvami a žvýkačkou uvnitř!) v nápojce cestou ze školy, které stálo tuším 5 korun. Mohla jsem si sice koupit rovnou čtyři, ale tehdy jsem byla výjimečně spořivá a myslící na budoucnost (kam se tyto vlastnosti poděly, to netuším). Jak plynul čas, inflace i vlastní potřeby, z dvacetikoruny se stala padesátka, potom stovka, pětistovka, a tak dále, a výplata se konala už jen jednou měsíčně, samozřejmě bez násobení základní částky. Rothschildovi jsme totiž ve skutečnosti nebyli.

No dobře, tak výplaty z brigád počítat budu. I když to byly skutečně radostně vydělané peníze určené na radostné účely, bez daní, bez štosu účtů čekajících na zaplacení. Nejlepší hodinovou sazbu jsem dostávala, když jsem známým hlídala děti, když si chtěli večer vyrazit. Přišla jsem, děti už spaly. Celý večer jsem pak seděla v obýváku, koukala na televizi nebo si četla, večer usnula, v ranních hodinách (podle toho, jak se večírek vydařil) se vrátili rodiče, zaplatili a odvezli mě domů. Děti se nikdy nevzbudily ani se nevyskytl žádný problém. Podle toho, v jak moc podroušeném stavu můj zaměstnavatel byl, se odvíjela i moje odměna. Tuším, že domluvená cena byla 250, ale někdy se opravdu plácl přes kapsu a dal mi rovnou pětistovku!!! Za to, že jsem trávila večer stejně, jako bych ho trávila doma. A pak, že bez práce nejsou koláče (v mém případě spíš "lováče").
První oficiální brigádu, se smlouvou a tím vším kolem, jsem sehnala v Tescu o pár let později, když už mi bylo 15 a tudíž jsem mohla pracovat. Tehdy ještě stál starý OD Ještěd, ke kterému jsem tedy žádný citový vztah nezískala a byla jsem docela ráda, že ho zbourali. Při práci v oddělení papírnictví jsem se totiž dostala do míst, kam by se žádný smrtelník jinak neodvážil a každý den jsem odcházela s úlevou, že mi ten dům hrůzy nespadl na hlavu. Práce mě ale bavila, vydělala jsem si neuvěřitelných šest tisíc a koupila si nový mobil! Což byl nejen naprostý luxus, ale také známka vyzrálosti, samozřejmě :).
Tak to šlo dál, víc brigád, víc odpracovaných hodin, víc peněz. Až do dneška, kdy moje měsíční úsilí v zaměstnání přineslo zasloužené ovoce (které bude o to sladší, až si kromě výplaty vyberu i dovolenou). Někdy bych se ale nejradši vrátila do dob, kdy mi stačila ta jediná naleštěná dvacka týdně. Dneska mi nestačí ani dvacet euro. Čímž se oslím můstkem vracím k původnímu problému - až do středy mám znemožněný přístup k účtu. Pokud mi chcete zachránit život, posílejte DMS ve tvaru Míša Rothschildová, případně rovnou finanční obnos na účet vedený na Kajmanských ostrovech (protože víc peněz na daních těm *** Slovincům už prostě nedám!). Vrátím! Díky.

Tělocvikáři všech zemí...

Chyby dělá každý, ale jen moudří lidé se z nich dokážou poučit. Proto jsem si letos prozíravě zapsala večerní termín tělocviku, narozdíl od loňské 15. hodiny. To byl tenkrát opravdu velký omyl. Letos skoro taky, i 18.30 jsem téměř nestihla. Minulou hodinu jsem kvůli nachlazení vynechala, ale tentokrát jsem už přijít zvládla.

Zumba. Podivný mix prvků z latinskoamerických tanců, aerobicu, jazzdancu a v podstatě cokoliv dalšího si vymyslíte. Základem je ovšem chytit dobrého instruktora. Naše paníčelka je naštěstí skvělá. Drobná blondýnka (přestože je v 7. měsíci) plná entuziasmu (těžko odhadnout, zda zapříčiněném radostí z pohybu, tedy endorfiny, nebo LSD), která ovšem umí pěkně drsně "motivovat" k výkonům. Hodina uběhla jako voda a i když jsem byla zpocená až za ušima a sotva jsem mohla zvednout ruce, už se těším na další týden.
I když je lekce ve slovinštině, neměla jsem problém. Větší část jsem tedy odkoukala od ostatních, něco málo rozuměla. Ena-dva-tri-štyri-pet-šest-sedem-osem; desno (čti vpravo), levo; kolena dol; Slované se tady neztratí. Zbytek komunikace naštěstí spočíval v mezinárodních odborných termínech (něco se na VŠ tělocvikářské přece učit musí): hop, ťuk, cvak, hopsasa, chacha a podobně, takže my sportovci hned víme, o co jde. Některé prvky měly sice k zumbě trochu daleko, například když jsme na podivnou slovinskou odrhovačku skákali na jedné noze a točili se přitom dokola. Jindy stačilo udržovat jakýsi stav "stůj na jedné noze, rukama tleskej nad hlavou a tvař se u toho sexy". Což už je samo o sobě naprostý oxymorón, nehledě na to, že jsem po pár minutách byla rudá jako rajče, pot mi kapal do očí, takže jsem musela různě mhouřit oči a mrkat jako o život, tričko se mi hrnulo nahoru, kalhoty dolů, chytaly mě křeče do mých plochých nohou a co bylo nejhorší, tohle všechno jsem krásně viděla v obrovském zrcadle přes celou stěnu, navíc podivně zakřiveném a rozhodně ne lichotnicky zeštíhlujícím, naopak. Ale sečteno podtrženo, oproti celodennímu stání v laborce bylo cvičení příjemná změna a opravdu se těším na příště.

Ale to nebylo všechno. Ke školnímu maratonu (dnes dokonce už od 7.00) jsem si vymyslela maraton cvičební. Přímo na koleji pořádá jedna ze spolubydlících lekce pilates. A kdy jindy, než ve stejný den, jako mám zumbu. Jen o půl hodiny později. Chtěla jsem zkusit, jestli bych zvládla nejen bleskový přesun z jednoho konce města na druhý, ale i dvě náročné hodiny za sebou. Světe div se, zvládla jsem to! Sice se mi klepou ruce a skoro nemůžu psát, ale cítím se opravdu skvěle. Jindy bych to asi vzdala, ale pilates mám opravdu ráda. To je taky jediný důvod, proč budu pokud možno pokračovat. Slečna sice ví, o čem mluví, bohužel už je sama natolik pokročilá, že co je pro ni základní cvik, pro nás je krkolomná pozice, za kterou by se nemusel stydět ani zkušený jogín. Takže i když celou dobu říkala, že pro začátek děláme základní polohy bez modifikací, já si nemyslím, že zvedat se na jedné ruce s nohama zkříženýma až někde za uchem a zády prohnutými do U (a to na druhou stranu, než byste chtěli) spadá do přirozeného rozsahu kloubů a polohy těla. I to by se nějak zvládlo, ovšem co mi vadí úplně nejvíc, je její dýchání. Ano, u pilates je správný nádech a výdech základní stavební kámen všeho, ovšem hned vzápětí by měla následovat dokonalá koncentrace, vnímání středu těla a relaxace. Což tak úplně nejde, když slečna, ačkoliv vážící sotva 40 kilo (bez většího přehánění), vyfukuje vzduch mezi zaťatými zuby a píská u toho jako parní lokomotiva. Fakt. Když navíc cvičí v jiném rytmu než vy, na nějaké představy zpevněného středu, zataženého pupíku, uvolněné druhé části těla, než která cvičí, rozložení váhy, svěšená ramena nebo vytaženou páteř můžete rovnou zapomenout. Skoro zapomínáte sami dýchat, jak se soustředíte na její dech. Tak jen doufám, že to nakonec od ní neodkoukám.

A tak kromě čtvrtků, kdy mám jasně a bez diskuzí ohraničenou pracovní dobu ranními schůzemi a večerní přednáškou, budou náročné i středy (a pondělky, úterky a pátky, ale ne tolik okatě). Pak se nedivte, že když o víkendu všichni ostatní zázračně ožívají, já pomalu umírám. Co bych dělala v temných dobách pracovních sobot, to netuším. O nelogickém nedělním vstávání do kostela nemluvě.

Mimochodem, ve Švédsku prý zavádějí šestihodinovou pracovní dobu! Asi to zítra na schůzi navrhnu...

Halloween

Halloween je jeden ze svátků "z dovozu", které mám docela ráda. I když bez původních tradic, tedy koledování a přehnaně vyzdobených domů, už u nás docela dobře zakořenil. Vydlabané dýně naprosto zlidověly, jsou na každém rohu.
Skoro se zdá, že Američani nejdřív vytvořili marketingový plán, a pak teprv tradice. Předvečer svátku všech svatých, tedy Halloween, se klidně vmáčkne do jediného symbolu - dýně, obchody jsou plné pavučin, košťat, špičatých klobouků a umělé krve. Jediný zákazník nevyvázne bez nákupu. Zatímco u nás máme sice krásné a nostalgické Dušičky, ale kvůli nim se party nepořádají, ani si doma nevystavujeme hřbitovní věnce. Stejně tak Santa Claus, jakkoliv je protivný, jednoznačnější symbol Vánoc prostě není. Tlustý Santa s pytlem dárků vám klidně může viset z okna nebo komína, může vystupovat v reklamách i filmech, můžete si s ním dělat, co chcete. Ví se, že dárky rozváží na superrychlých saních, skřítci celý rok vyrábějí dárky, a tak s trochou fantazie můžete snadno uvěřit, že zvládne objet půlku světa za jedinou noc. S Ježíškem to je horší. Už takhle si děti celkem brzo uvědomují, že novorozeně se samo nedostane z chléva uprostřed ničeho, neunese žádné dárky, a i kdyby, nemá žádný dopravní prostředek. A protože obchody nějakou výzdobu chtějí, radši volí červenobílou variantu. O velikonočním zajíčkovi zase někdy příště.

Takže tedy Halloween. Výzdobu beru, ale s halloweenskými party se vůbec neztotožňuji. Ne že by na nich bylo něco špatného, důvodů k oslavám není nikdy dost, ale nějak mi vadí, že jsou všechny jako přes kopírák. Když už musíte přijít v kostýmu, všichni volí jednu ze dvou variant - kreatura à la zombie, tedy natupírované vlasy, černé kruhy pod očima a krvavá pusa, nebo klasika - tvář natřená na bílo (případně jen polovina), umělecky pojatá pavučina nad okem, očnice obkroužené jako kytička. Žádná přehlídka originálních masek se nekoná.

Když se nad tím zamyslím, nikdy jsem na žádné opravdové Halloweenské party nebyla. Každý rok chci, a a každý rok si to rozmyslím. Právě k maskám mám totiž od dětství averzi. Karnevaly, průvody masek, ať už v Riu, Benátkách nebo třeba Přelouči, nesnáším je! Už od školky, kdy jsme měli karneval se soutěží o nejlepší masku. To vymyslel nějaký sadista se zálibou v pohledu do zklamaných dětských očí plných slz. V tomhle jediném případě mají waldorfské a podobně přiblblé školy smysl. Bylo to takhle: Už nevím, jestli to byl můj úplně první karneval, každopádně si pamatuju, že se mi na něj vůbec nechtělo. Mamka někde půjčila žlutočerný pruhovaný svetr a vymyslela, že půjdu za vosu (nebo včelu?). Ze začátku mi to přišlo trapný, chtěla jsem jít za princeznu, ale v zápětí mi došlo, že na princeznu krásné šaty nestačí, musela bych mít i dlouhé blonďaté lokny po pás, a ne účes zvaný Hrnec, případně Hřib (což bohužel nedošlo mé sestře, a tak i když měla půjčené opravdu krásné šaty s růžemi, Hřib to všechno zazdil a neměla nejmenší šanci v té stupidní soutěži podrývající křehké dětské duše). Nápad s vosou se mi postupně začal zamlouvat a sebevědomí rostlo a rostlo - měla jsem čelenku s tykadly a dokonce perfektní navlékací křídla, která mi táta vyrobil z drátu a igelitu, a nejen že jsem se začala na karneval těšit, dokonce jsem začala pomýšlet na vítězství. A to byla samozřejmě chyba. Zkrátím to - vyhrála krásná princezna s blonďatými loknami po pás (mimochodem dcera jedné z učitelek, takže věrohodnost soutěže je zřejmá), a indián v koupeném prvoplánovém kostýmu (elasťáky a tričko s motivy Pocahontas), což nebyl nikdo jiný než manipulátor a tyran Tonda. Dalo by se říct, že byl tehdy můj kluk - i když vztah rozhodně nebyl založen na dobrovolné bázi. Neustále jsem musela být s ním a jeho partou kluků, což jsem v pěti letech rozhodně neoceňovala. Náš vztah vygradoval ve chvíli, kdy mě kousl do hlavy. Dnes si myslím, že to byl dost sveřepý pokus o pusu, teda aspoň doufám. Vůbec nevím, co se s Tondou stalo a jak se mu dnes daří, jen doufám, že z toho všeho vyrostl. Ale jistě chápete, že jsem mu vítězství rozhodně nepřála. Nepřála jsem ho nikomu. Donutili mě šaškovat na karnevalu v převleku, navíc tak perfektním a originálním, a nejenže tu mojí jedinečnost vůbec neocenili, ještě mě s nepochopením nenechali vybrečet se a nutili mě radovat se z úspěchu kamarádů. Ten den jsem se zařekla, že už nikdy se karnevalu nezúčastním.

Vydrželo mi to asi do třetí nebo čtvrté třídy, kdy někdo moudrý vymyslel, že vánoční besídku uspořádáme v maskách. Protestovala jsem marně. Sice už bez oficiální soutěže, i tak každý porovnával masky ostatních. Tehdy to bylo ještě horší - riziko přijít v něčem trapném bylo vysoké a podstupovat takové nebezpečí v předpubertálním věku není jen tak.  Ani můj druhý pokus nevyšel. Zvolila jsem převlek Harryho Pottera. Nebyl tak dokonalý - plastový klobouk, kus třpytivé látky jakožto plášť, kulaté brýle a jizva nakreslená fixou, ale taky rozhodně nebyl marný. I když mi ve škole praskla nit držící krásné nařasení pláště. Problém byl v tom, že tehdy nebyl HP ještě tolik známý a rozšířený. Byla jsem jedna z prvních, kdo ho četla. Kdyby se tato událost stala o pár let později a já se trefila do hlavního období Potterovského kultu, byla bych za hvězdu. Na druhou stranu, ani trapas to nebyl. Každopádně mě to utvrdilo v tom, že kostýmy nejsou pro mě - a tentokrát jsem to dodržela. A snad už své přesvědčení nebudu muset nikdy měnit.

Poslední aspekt Halloweenu, který mě dost baví, je každoroční sestřih domácích videí v pořadu Jimmy Kimmela. Rodiče nakukají svým ratolestem, že jim přes noc snědli všechny vykoledované sladkosti a natáčejí reakci dětí. Některé jsou dost na pováženou i na americké poměry. I když by se chtělo říct, že člověk nikdy neví, jak by se zachoval sám, já jsem přesvědčená, že bych se jako sobecký nevychovaný hysterický parchant nechovala. Mou teorii potvrzují následující skutečnosti:
a) ve svém dětství jsem nikdy neviděla pohromadě takové množství sladkostí, které mají k dispozici děti z videí; zřejmě bych si myslela, že jsem z náměsíčnosti vykradla cukrárnu, a byla bych vděčná, že mi někdo všechny důkazy snědl;
b) ve srovnání s naším Mikulášem, kdy jsem dostávala jen buráky a kyselé mandarinky, bych znovu byla nesmírně vděčná, kdyby mi od nich někdo pomohl;
c) vyrůstala jsem pod nadvládou své starší sestry; kdykoliv jsme dostaly nějaké sladkosti (což bylo většinou jen při opravdu speciální příležitosti, případně od cizí návštěvy, tudíž dalších dobrot bylo dosta nemělo smysl plýtvat cennou kořistí), já si svoji část uschovala na horší časy, zatímco ona svojí porci doslova sežrala na posezení a později, když jí znovu přepadla chuť, moc dobře věděla, že já mám svůj poklad stále schovaný, a hrála na city, že ona chudák hladová už nemá nic, zatímco já si škudlím celou sladkost pro sebe. A já hloupá většinou podlehla.
Už se těším na letošní díl.

P.S. Loni poslední říjen v Lublani vypadal skoro jako červenec (o tom bude jeden z příštích článků), ale i letos se Měsíčkové trochu popletli.

Slovinská byrokracie v praxi

Konečně jsem se stala plnohodnotným studentem i občanem. Dostala jsem studentskou kartičku, potvrzení o trvalém pobytu, založila si bankovní účet a konečně dostala klíče od kanceláře, hlavního vchodu i laboratoří, takže si nemusím kazit každé ráno pohledem na kyselý obličej vrátné Marty (takže sice nadále nic nevím, nikde jsem nebyla, ale aspoň můžu říct, že mám od všeho klíče!). Slovinská byrokracie je mnohem horší než ta naše (teď už vaše). Na vyrobení pár klíčů potřebovali pět podpisů a týden a půl času, na studentskou kartu jsem čekala tři týdny a stála mě v podstatě 29 euro jakožto zápisné (ale rozhodně si nestěžuji, zároveň mi přišel účet na první splátku školného, tedy 1000€ z celkových 4300€ za rok, kterou jsem jednoduše odnesla na účtárnu a oni se o všechno postarají; Evropská unie je někdy užitečná), na potvrzení o pobytu také tři týdny, zaplatila jsem 9,50 + 2,25€ jako správní poplatek a poplatek za vyhotovení. Kdyby to aspoň byla nezfalšovatelná, super chráněná, biometrická, holografická a nevím jaká další čipová karta s funkcí identifikace duhovky, ale je to obyčejný kus papíru v laminátu. Tentokrát mi aspoň napsali správně jméno, loni se jim to tak úplně nepodařilo. No a založit obyčejný studentský účet trvalo přes hodinu, když nepočítám další tři týdny, které jsem musela čekat.
Klasická situace - potřebujete dokumenty A, B a C, ale na dokument A potřebujete dokument B, který vám ovšem nedají bez dokumentu C, na nějž znovu potřebujete dokument A. Naštěstí se zdá, že všechno je už zařízeno, kromě zdravotního pojištění, které je ve Slovinsku tak stupidní, že o tom radši nebudu mluvit.
V bance jsem mimo jiné musela podepsat, že nejsem občanem USA. Jestli je to běžná praxe i u nás, netuším, ale překvapilo mě to. Naštěstí nechtěli potvrzení o neobčanství všech ostatních států, takže po dalších 50 minutách a stovkách podpisů jsem byla volná. Až do příští schůzky ovšem, kde mi vydají platební kartu a naučí mě pracovat s internetovým bankovnictvím (tím pádem čekám nějakou záludnost v systému), takže další hodina v trapu. Nevadí, pan bankéř je moc sympatický mladý muž, který na mě neustále mrká, takže se na další schůzku docela těším.
Při vyplňování formuláře se mě vtipně zeptal, jak moc je důležité mít čárku nad A na konci jména, že to neumí napsat do počítače. Tak mě napadlo, jak jsou legrační jména se speciálními znaky daného jazyka a jejich přepisy do mezinárodní formy. Když už totiž nemůžu napsat krásné i prokleté Barančoková v původním znění, většinou volím anglickou verzi Barancokova, ale nyní jsem dostala kombinovanou formu - Barančokova. Slovinci znají Č, ale neznají dlouhé samohlásky. Napsat je můžete, Á konkrétně jako Alt+9+A na slovinské klávesnici, ale koho to pořád má bavit, mačkat tři klávesy místo jedné.
Ale proč byla jeho otázka vlastně tak vesele naivní - na více či méně důležitých oficiálních dokumentech a kartách vystupuji jako Berančoková, Barančková nebo Barančaková, takže jedna čárka sem nebo tam už mě určitě nerozhodí. Vždycky když přemýšlím, jestli má cenu podstupovat celý byrokratický proces jen proto, aby mi opravili jméno, radši se rovnou zbaběle vzdám. Často si napoprvé sama nevšimnu, že to je vlastně špatně, a tak si říkám, že když to nevidím já, tak cizí lidi už vůbec ne. Natož když ani počítač nerozezná, že na OpenCard je jeden z výše uvedených paskvilů, zatímco na ISIC kartě, se kterou se systém propojuje, je výjimečně jméno správně.

Přitom moje příjmení není až tak kostrbaté a pořádně nechápu, proč je takový problém ho správně vyslovit, respektive napsat. Zajímavé je, že složité německé příjmení lidé napíšou správně častěji, než zdánlivě jednoduché české nebo slovenské. Vsadím se, že legendární moderátorka AZ-kvízu Eva Brettschneiderová, nyní Machourková, nikdy nemusela hláskovat své rodné příjmení, zato teď se jí na úřadech ptají "Jakže, mladá paní? Machorková? Machoutková? Vy máte ale blbý jméno."

Máte podobné potíže se svým jménem nebo příjmením? Napište do komentářů!

Honba za dýňovým latte

Za poslední léta jsem si vybudovala sezónní závislosti na potraviny a nápoje, bez kterých si dané období nedokážu představit. Na jaře to je tvarohová pomazánka s medvědím česnekem. Dokud si tu dobrotu nenamažu na celozrnný chléb (dobře, kecám, dokud jí nebagruju lžící přímo z misky), jaro prostě nezačalo. V létě nesmí chybět rajčatový salát s klasickou zálivkou s cukrem a octem. V zimě zase čaj se sirupem Hello Expreso Tea. Bez něj jsou dlouhé zimní večery zkrátka jen nekonečně dlouhé zimní večery, zatímco pouhá myšlenka na lahodný nápoj vám dodá motivaci a celý den se těšíte na večerní pohodu. A protože podzim už se ukázal v plné síle a zničil všechny naděje na babí léto, nadchází období dýňového latte.

Poprvé jsem se s touto sametově lahodnou záležitostí setkala před dvěma lety v Kanadě. O jeho existenci jsem samozřejmě věděla už dřív, jako každý, kdo někdy viděl libovolný americký film. V nich se neustále opakují americká kulinářská klišé - hamburger s jahodovým milkshakem (což doufám nikdy nezkusím), extra horké non-fat sojové latte bez cukru a bez kofeinu se špetkou skořice (také bez chuti, to už si rovnou můžete dát horkou vodu) a konečně - dýňové latte (v nabídce Starbucks známé jako Pumpkin Spice Latte, ale zasvěcení mu neřeknou jinak než "pí-es-el"). Na rozdíl od prvních dvou čistě filmových rekvizit, dýňové latte je nejen opravdové, ale hlavně geniálně dobré! Navíc, nemůžete si připadat víc západněji, než když kráčíte pravoúhlými ulicemi (v mém případě) Toronta, s limitovaným červeným kelímkem s nápisem Mikejla v ruce. (Mimochodem, tomu kartonovému proužku, který se dává na kelímek jako ochrana před popálením, ale také jako ochrana před stupidními žalobami hloupých lidí, se říká "sleeve"). Je pravda, že nápisy Fair Trade na každém volném kousku i kasičky na peníze jsou jen chabou útěchou pro ty, kdo si uvědomí, že na to jedno blbé pětidolarové kafe chudák dělník na kávové plantáži vydělává měsíc. Ale o tom někdy jindy. Zkrátka a dobře, dýňové latte je od té doby mým synonymem pro podzim.

Má to ovšem jeden háček. I když jsou ceny v přepočtu víceméně stejné, 5 $ zkrátka není to samé jako 120 Kč. A tak si v Čechách moje milované PSL prostě nikdy nekoupím. Možná namítnete, že ho určitě mají i v jiných kavárnách, jenže když jednou ochutnáte pravou Nutellu, žádná Nugeta od Orionu vás nemůže uspokojit. Proto vždy spoléhám na podzimní výpravy do zahraničí.

A tak se stalo, že jsem se odstěhovala do Slovinska. Do země, která má zdánlivě vše - hory i moře, olivy i kamzíky, pivo i víno, italskou kavárenskou kulturu i balkánský dryák vařený v džezvě, zato ani jediný Starbucks. Jen na Václaváku jich je víc, než tady na 20 tisících km². V podstatě je dobře, že Slovinci ctí vlastní kulturu a nepodlehnou vlivu západní megakorporace. Ale ne na podzim. Na podzim totiž dostávám absťák a potřebuju aspoň jeden jediný hrnek svého oranžového štěstí. Proto jsem se rozhodla pro nouzové řešení - spokojit se s Nugetou. Podařilo se mi vygooglit pouze jeden podnik v celé Lublani, kde mají v nabídce dýňové latte. Situace se stala natolik krizovou, že zcela ignoruji fakt, že se jedná o veganskou restauraci.

O den později.

Jdu na to. Z práce jsem utekla dřív, abych stihla najít restauraci Nyama. Touha mi zamotala hlavu natolik, že i když bych přísahala, že musím někde odbočit doprava, ulice mě vede doleva a restauraci kupodivu brzy nacházím. Cestou jsem si v duchu rekapitulovala, co jsem napsala. Rozhodla jsem se článek přepsat, aby z něj nevyznělo, že jsem snob, kafe piju zásadně ve Starbucks, všechny ostatní podniky by se měly rovnou zavřít a nepřipouštím žádnou šanci, že by jinde mohla být káva, popřípadě dýňové latte stejně dobré, ne-li lepší. Vejdu tedy dovnitř. I když je zhruba čas večeře, restaurace zeje prázdnotou (!). Interiér je příjemný, obsluha moc milá, ale já chci stejně jen čapnout horké potěšení a běžet domů přepisovat názory. Pozoruji přípravu - dýňový extrakt + "mléko" + horká pára = poliviční množství než ve S. (dobrá, taky poloviční cena, jen 2,50€). Už na první pohled jsou ale patrné rozdíly - místo nadýchané sametové pěny originálu dostávám něco, co pění jako jarová voda, místo krásně sytě oranžové barvy podzimního listí to má šedohnědý odstín podzimního bláta a místo máslově jemné, nasládlé, dokonalé chuti cítím podivně nahořklou pachuť. Zkrátka, nekoupila jsem si ani Nugetu, a už vůbec ne Nutellu. Koupila jsem si Tesco Value Pomazánku s oříškovo-čokoládovou příchutí. Kde jen soudruzi udělali chybu!

I moudrý Medvídek Pú věděl, že když nemá ty pravé včely, nemůže mít ani ten pravý med. Sice nevím, jaké "mléko" mi do toho dali, snad sojové, mandlové, rýžové, kaučukové nebo pleťové, každopádně i šestkrát destilovaná a při 200 °C desetkrát pasterizovaná kvalita z tetrapacku by chutnala lépe.
A to jsem se kromě snobského Starbucks-názoru chtěla kát i za předsudky vůči veganské stravě.  Beru zpět! Náhražky čehokoliv by měly být trestné a nejlepší dýňové latte mají ve Starbucks, nikde jinde, tečka. (S normální kávou je to trochu komplikovanější. Nejlepší latte machiatto mají samozřejmě v Kavárně Bez konceptu na Husově ulici v Liberci, současně s nejkrásnějším baristou na světě. Ostatní druhy kávy už nechám na vás.)

Ale nevadí, podzim ještě chvilku potrvá, a tak mám čas na náhradní řešení. Nabízejí se tři varianty:
a) pokud někdo víte, kde v Lublani sehnat dobré dýňové latte, prosím, podělte se o zkušenost;
b) udělám si výlet za jistotou, tedy do Starbucks (nejbližší je pravděpodobně ve Vídni);
c) vymyslete způsob, jak uchovat kávu i po několika hodinách čerstvou a poživatelnou, a až za mnou pojedete na návštěvu, vzpomeňte si na mě cestou!

Aspoň něco z toho prostě vyjít musí a já se letos svého dýňového latte opět dočkám!

Seriózní věda vs. VIP student

Tak mám za sebou 7 dní práce v laboratoři. V průměru 11 hodin denně, takže si asi dokážete představit, jak mi teď, v pátek v deset večer, je. Přesnou statistiku si nevedu, ale stihla jsem odpařit několik litrů rozpouštědla, vyvinula desítky kontrolních TLC, spotřebovala jednu a půl role papírových utěrek, ve vodní vývěvě protekly hektolitry vody. Z toho jasně vyplývá, že chemik v žádném případě nemůže být zároveň ekolog. I když možná, po modifikaci známého hesla - vylij chloroform do běžného odpadu, zabij bobra a zachraň strom.
Nechci si ani představit, co všechno jsem za tu krátkou dobu stihla inhalovat. Začala jsem chlorem a aminem, což jsou dvě základní chuťovky pro každého mladého vědce. Následoval aceton, ethanol, methanol, dichlorethan, a báječný diethylether (9 z 10 doktorů Larchů doporučuje) v rozhodně větším než malém množství, takže následné večery jsem měla poněkud mlhavé. Zcela zřetelně však vidím rychle se blížící první výplatu a asi mi nebudete moc odporovat, když řeknu, že za peníze se pracuje mnohem lépe a radostněji než zadarmo.
Začala jsem slibně. Je sice pravda, že noc před prvním laboratorním dnem jsem nespala vůbec dobře a snížila jsem se dokonce až k rouhačským představám, jak by bylo skvělé, kdybych si cestou do práce zlomila ruku. Naštěstí se tak nestalo, a já se mohla plně vrhnout do práce. Na pár dní mě dostala na starost starší kolegyně Marina z Makedonie, která už pomalu dokončuje PhD a dělala stejné nebo obdobné reakce jako já. Tři dny s ní utekly jako voda, všechno mi krásně vysvětlila, ukázala, se vším pomohla, a ještě jsme v mezičase stihly probrat vše důležité - počasí, školu, chlapy. Reakce mi vycházely a já měla radost, že nakonec přece jen nebudu tak marná a zvládnu to levou zadní. A pak přišlo pondělí. A s ním i Janez. A s ním tvrdý teror. Janez byl můj školitel už loni, a sice byl náročný už tehdy, ale krátkodobý Erasmus se tak nějak úplně neřešil. Teď je ovšem všechno jinak. Aby nedošlo k omylu, Janez je moc fajn a lepšího školitele bych si asi přát ani nemohla - je sice přísný, ale když je potřeba, všechno ochotně vysvětlí, klidně i třikrát (což už se stalo skoro pravidlem), zároveň vede k samostatnosti, vyžaduje přemýšlení nad problémem a z vlastní zkušenosti ví, že bez tvrdé práce úspěchy zkrátka nepřicházejí, a tak vyžaduje soustředění a disciplínu, která se však (snad) v budoucnu zúročí. A taky je pravda, že už na začátku řekl, že dva týdny bude v práci dlouho a ten čas využije k předání co nejvíce rad a zkušeností. Což dává smysl. Tím pádem se můžu za deset minut čtyři toužebně dívat na hodiny jak chci, ale když mi začne diktovat následující postup a já vím, že on tam bude minimálně do osmi, nemůžu se prostě jen tak sbalit a odejít. A tak se stalo, že za těch 7 dní jsem v práci byla dohromady 80 hodin. A úplně nejhorší na tom bylo, že mi to zas až tolik nevadilo. Dokonce mě to místy opravdu bavilo a ani mi nepřišlo, že už je tolik hodin. Až do dneška. Dneska se definitivně potvrdilo, že poslední tři dny jsem pracovala úplně zbytečně, nemám produkt, ztratila jsem většinu původní látky a prostě celkově se vůbec nic nevyvedlo a musím začít od začátku. To je denní chléb všech chemiků a vědců, říkali. Tím si musí projít každý, říkali. Ale už neříkali, jak moc se člověk cítí zbytečně, hloupě a vyšťaveně. Vůbec k tomu nepomáhá veselé pracovní prostředí (viz foto) a v tu chvíli mám s Ijáčkem společnou nejen radost z balonků, i když v mém případě naštěstí celých, ale taky jeho pověstnou životní melancholii a depresi.

No nic. Po víkendu bude líp. Musí.
Tolik o seriózní vědě. Mimo tohle všechno máme totiž pravidelné meetingy, kde s celým týmem konzultujeme vývoj projektu, prezentujeme kolegům nápady i nejnovější poznatky a články (první referát mám příští týden já, jak jinak), tváříme se chytře a zároveň blaženě, a potom všichni odejdeme do svých kanceláří hledat nové reakce na SciFinderu (ano, i já mám vlastní kancelář s jmenovkou na dveřích!), a jestli tohle není seriózní, tak už nic.

Výjimečný status VIP studenta s sebou váže několik postulátů:
a) VIP student neplatí školné
b) VIP student platí zápisné, ale až po první upomínce (a ještě se mu za ni omluví)
c) VIP student se zúčastňuje přednášek ve slovinském jazyce jen na pozvání přednášejícího a z vlastního zájmu
d) VIP student se vozí na a ze zmíněné přednášky autem s profesorem
e) i při skóre 6:2 pro domácí se doktorandské předměty vyučují v angličtině
f) na VIP studenta jsou všichni neuvěřitelně milí a ochotní se vším pomoci

Co se týče studia, nemůžu si v nejmenším stěžovat, zatím. Asi to bude i tím, že ještě pořádně nezačalo. Uvidíme příští týden, po prvním semináři (každý čtvrtek 15-19, paráda), případně po první zkoušce. Snad nezměním názor. Držte palce!

Komerční sdělení

Je mi až skoro trapně to takhle nahlas vyslovit, ale pořadník návštěv je...stále prázdný!!! Jakkoliv to v létě vypadalo, že si budu muset pořídit živnostňák na Ubytovací služby, realita je jiná. Zatím se chystají jen rodiče, babička, bratranec (všichni v jednom turnusu) a samozřejmě Dan, kterého ale nepočítám, ten to má povinně. A to mi věřte, že když už se moje babička vypraví na takovouhle veleexpedici (což pro ní znamená cokoliv dál od Tanvaldu), vy ostatní, zdatní cestovatelé, kteří kvůli hromadě výmluv nezvládnou dorazit, byste se měli stydět až za roh!!! (Tímto tě, babi, zdravím, a moc se na tebe těším!) Ale asi za to můžu já. Dostatečně jsem vás totiž nemotivovala. Navíc když se řekne Slovinsko, zní to jako Slovensko, a tam nikdo jezdit nechce, to dá rozum (řekla 3/4 Slovenka, haha). Takže to jdu rychle napravit. Dnes se zaměříme na Lublaň - hlavní město ověnčené prestižními cenami, jako jsou Tourism for Tomorrow award 2015 nebo European Green Capital 2016 (o nichž jste jistě, stejně jako já, už slyšeli). 

Nehledě na to, že na prohlídku centra vám stačí hodina a půl i s přestávkou na oběd, Lublaň v sobě ukrývá romantická zákoutí starého města, širokou síť infrastruktury, moderní zóny pro nákupy i zábavu, možnosti občerstvení pro pravé gurmány, architektonické skvosty i historicky významná archeologická naleziště (já bych fakt mohla psát oficiální materiály, no ne?). Dominantou města je Hrad. Není ani tak moc hradem, jako spíš bývalým vězením, dnešním muzeem, kavárnou a letním kinem. Ovšem, historie je zajímavá, kromě prvních osadníků dávno před Kristem, římská kapitola se píše od roku 14 n.l., kdy byla založena osada Emona. Pozůstatky z těchto dob můžete dodnes vidět v centru města, ostatní předměty i umělecké artefakty pak v městských muzeích. A protože tohle není dějepisná přednáška, další zajímavosti ve zkratce se dozvíte právě na hradě, kde promítají interaktivní animovaný film, který ale určitě stojí za zhlédnutí. Z hradeb, případně hlavní věže, je navíc nádherný rozhled na celé město.
Dost podobný rozhled, zpříjemněný navíc dobrou kávou a dortíkem, uvidíte z místního mrakodrapu, takzvaného Nebotičniku. Má 13 pater, je vysoký 70 metrů a byl postaven v roce 1933 (a skutečnost, že Empire State Building má 443 metrů a byla postavena o dva roky dřív, v tuhle chvíli vůbec není důležitá. Navíc, vstup na Nebotičnik nestojí 20 dolarů, nemusíte čekat v několikahodinové frontě a zevnitř i zvenku je opravdu krásný, roztomilý a prostě vůbec, pro mě jasný vítěz. Trhni si, NY!).

Po Trojmostí se dostanete ze Starého města na druhý břeh řeky Ljubljanice, tedy konkrétně na Prešernovo náměstí. Jak název vypovídá, jsou to prostě tři mosty vedle sebe, nijak zvlášť zdobené, ale nápad se cení (původně měla být největší prostřední část určená pro povozy větších rozměrů, boční mosty pak pro chodce a menší vozíky). 

Park Tivoli se rozprostírá kousek od centra, jeho součástí je i zoologická zahrada, lidé sem chodí sportovat i jen tak relaxovat, u vstupu do parku jsou open air výstavy fotografií nebo obrazů...další důkaz, že Lublaň je v podstatě malý New York. 

Muzea, galerie, bla bla bla. Teď k věci - restaurace a kavárny. Jídlo obecně tu není nejlevnější, ale když víte, kam jít, alespoň to opravdu stojí za to! 

Sarajevo '84 - balkánská restaurace s nejlepším čevapčiči ve městě, navíc se stylovou výzdobou z olympiády 1984 (hádejte, kde se toho roku konala). Váš žlučník vám možná moc nepoděkuje, ale nezkusit tradiční kuchyni by byl větší hřích.
Cantina Mexicana - naprosto luxusní mexická restaurace s velkým výběrem jídel i koktejlů; tortilly, burritos, tacos, quesadillas, masové variace podávané ve stylové pánvičce, výběr dipů, vynikající guacamole, no zkrátka, to se musí zažít! Podnik je sice trošku dražší, ale určitě nebudete litovat.
Fany & Mary - výborná pizza i burgery, hned vedle řeky, takže perfektní lokalita
Cacao - vynikající dorty a nejlepší zmrzlina na světě! Mají celkem tři pobočky - Ljubljana-Portorož-Prague: blízko Náměstí Republiky (i když ceny v korunách nejsou až tak příznivé). Silná konkurence Ovocného Světozoru, a to už něco znamená!
Vigo - rovněž výborná zmrzlina, káva, čaj.

A mnohé další, např. vynikající brazilská restaurace La Favela nebo Rodizio do Brazil, kde je všechno tak, jak to má být, od šťavnatého masíčka servírovaného na velkých jehlách až po grilovaný ananas. Čínské, thajské, italské restaurace, kavárny v balkánském stylu...zbytek však budete muset objevit sami. Věřte, je toho víc než dost, a i když 1000 lidí, 1000 chutí, v Lublani si na své přijde každý! Tak mrkněte do diářů, naplánujte výlet a doražte. Pořadník čeká. Těším se na vás!

P.S. Pomalu se blíží advent a ten vás se vší tou nádhernou výzdobou a výborným svařákem doslova na každém rohu už ale opravdu nemůže nechat na pochybách!

Jak jsem se nedostala do VIP lounge, ani se nestala indickou princeznou

Jelikož je cestování taky tak trochu LongDistance (když se zadaří), chci vám popsat vtipnou příhodu, která se mi stala. Letos v srpnu jsem byla v Indii na IPSF kongresu a byl to úžasný zážitek. Cesta splnila účel - Indie se mi natolik zalíbila, že se jednoho dne chystám určitě vrátit. Jinak jsem toho totiž moc procestovat nestihla, přeci jen byl hlavní účel ten kongres. Na delší putování tak nezbyl čas ani peníze.
Po návratu z třídenního výletu jsme dorazili na letiště, kde nás nemile překvapila ozbrojená ostraha. Nechtěli nás pustit do odletové haly, prý až 6 hodin před odletem (podle jiných 3, 5 nebo úplně jinak). A nám zbývalo víc než 12. No nic, bylo nás víc, nebáli jsme se vlka, nic. Šli jsme do food courtu v přízemí, po chvíli hledání našli dostatečně velký prostor pro 4 lidi, 4 obří kufry a tunu ne úplně dobré nálady. Nějakým způsobem se nám tam poměrně příjemně podařilo prosedět asi 4 hodiny, dalších 8 zbývalo, paráda. Na druhý pokus se nám podařilo nějak přemluvit ostrahu a dostat se dovnitř. Check-in byl samozřejmě ještě zavřený, ale i tak jsme měli radost, že jsme o krůček blíž. Čekat se muselo tak jako tak, i když je jasné, že v duty free zóně by to bylo mnohem příjemnější, než v nevybavené hale. Nejhůř to ale nesl kamarád Stefan, který letěl 1. třídou s Etihad Airways a měl tím pádem nárok na VIP Lounge. To by ho ovšem museli pustit o odbavení. Kdepak, ne v Indii. Takže čekáme. A čekáme. A čekáme. Nakonec jsme zbyli jen dva - Stefan a já. Holkám to letělo dřív a byly už pryč. Plynoucí hodiny jsme už ani nevnímali, jen jsme odevzdaně seděli na nepohodlných, studeně kovových sedačkách. V tu chvíli ke mě přistoupil postarší Ind, a se slovy "Viděl jsem vaši tvář ve snu, prosím, ozvěte se mi" mi podal papírek s kontaktem na něj. A najednou se vypařil. Než jsem se stihla vzpamatovat, byl pryč. Už už jsem chtěla papírek vyhodit, ale pak jsem se rozhodla nechat si ho. Alespoň nějaké zpestření toho nekonečného čekání. Konečně se otevřel check-in a my se mohli zbavit kufrů. A pak to přišlo - Stefan se zmínil, že do VIP lounge si s sebou může vzít jednoho hosta. Představila jsem si, jak příjemné budou poslední dvě hodinky před odletem, když budu natažená na pohodlném lehátku, s koktejlem v ruce a s free wifi. Navíc tu pořád byla naděje, že na některém z dalších letů mi upgradují letenku do první třídy, jako se to stalo kamarádce, a vynahradím si celodenní utrpení úžasným luxusem. No, jak asi tušíte, nestalo se ani jedno. Kamarád bohužel letěl mezinárodně do Abu Dhabi, zatímco já ještě musela vnitrostátním letem do Bombaje. Takže do lounge mě s ním nepustili. Jaká škoda. I tak jsem let přežila a po dalších mnoha hodinách se konečně dostala domů.

Na záhadného Inda jsem pořád ale myslela a chystala se mu napsat (ze spamového mailu, samozřejmě). Jednou jsem totiž viděla díl Věřte, nevěřte, kde někdo zdědil jmění poté, co se mu zjevil duch starého pána, a následně se onen šťastlivec náhodou jako jediný zúčastnil jeho pohřbu, což byla podmínka závěti. Už nevím, jestli to byla pravda nebo fikce, ale nemohla jsem riskovat, to jistě chápete. Podobnost událostí tady byla značná. Případně to mohl být stále živý dědic a potomek někdejších králů, hledající manželku, kterou by mohl do smrti zaopatřit a zahrnout luxusem. Nebo ještě líp - poslal ho jeho krásný syn, přípdadně vnuk, který se mezitím vypravil zpátky do města pro proslulé Hyderabádské perly. Nikdy nevíte. Začala jsem ale zlehka, abych ho nevyděsila. Tudíž jsem mu neposlala rovnou kontakt na svého právníka a finančního poradce kvůli transferu peněz, ale jakoby nezúčastněně jsem se ptala, o čem vlastně byl ten sen. S odpovědí jsem spokojená nebyla. Tehdy tu jednu větu řekl hezky a správně anglicky, tentokrát gramatika i spelling trochu pokulhávaly. A to je angličtina v Indii úředním jazykem. Nevadí, vždy za jeden šperk od Cartiera bych mu dala jednu lekci. Odepsal mi tedy, cituji:

Thank vary much  for your auspicious reply to me .!

Really I have seen you in that day  at early  in the morning  on my bed .

I need to life long friendship with you please accept my Request and show at me your Right hand .! 

Mainly please send me your postal address as early as possible  when you receive this e- mail . 

Your faithful,

P. Johnson

                                                                   

Určitě. Pošlu mu adresu, a za chvíli ho mám doma i s jeho ženou, čtrnácti dětmi, rodiči, strýci, bratranci a pěti posvátnými krávami. To teda ne. Že by se tahkle dostávali uprchlíci do Evropy? Na pozvání důvěřivých dědictvíchtivých blondýn? Třeba mě ale jen zkouší. Napsala jsem mu, že preferuji komunikaci přes mail, a přidala jsem vtípek, že staromódně poštou by to bylo nebezpečné a drahé. Dostala jsem odpověď:

Good evening My dear Michaela  !

How are you  ? please i did not understand your second reply any how i trusted The Jesus Christ has plan about me so that cause  he   has shown your face on that day , i want to see your country please send your photo and your house photo , might you come back again to Hyderabad , I need faithful and holy friendship and fellowship in the name of Lord Jesus Christ .!  please send reply tomorrow .   bye  Good night sweet dreams .!

Your faithful friend

P. Johnson

Super. Z milého, nevtíravého pána z letiště se stal ufňukaný, vlezlý pánbíčkář, a pokud není fanoušek architektury nebo tak něco, ještě by si podle fotky dohledal adresu. Tak nic. Zpráva zůstala bez odpovědi a já se neochotně smiřovala s tím, že nic nezdědím, ani si nevezmu bohatého a krásného indického prince. To je ale smůla. 

Za pár dní mi ještě přišla poslední zpráva - zřejmě se ani on nechtěl vzdát naděje sňatku s bohatou evropankou.

Good morning My Dear !
 What happened Madam Why don't like to reply to me  ? smile please !
 I know you are a good and beautiful girl ,please please give me reply me as soon as , every day so much thinking for you trust me look at me directly with your  brightness eyes , you know about your hair so lovely it is .!
Michaela you have to pray for me i want to meet you many things share to you . so please continue our friendship . and  eagerly I  Awaiting your reply .
Your friend

P. Johnson

Tak už dokonce ani není faithful. Pokud to má být jen zkouška, a po odepsání by mi ty prachy, teda pardon, štěstí a lásku, konečně poskytl, tak jsem bohužel neuspěla. Nevadí. Aspoň nemusím nadosmrti den co den jíst rýži. 

Jo, a příští kongres je v Zimbabwe!! A kdo ví, třeba se ve snu objevím tentokrát nějakému náčelníkovi kmene a jako svatební dar dostanu náhrdelník ze slonoviny a stádo žiraf. Už se těším!

P.S. Kdybyste se někdo chtěl spřátelit s panem Johnsonem, určitě by byl moc rád, a tak mu nebude vadit, když poskytnu jeho kontakt: j.pasunoori@gmail.com. Dejte vědět, jak to dopadlo!

Jak je to v Lj s dopravou

Kdo v Lublani nejezdí na kole, jako by nebyl. Podle mě to městu dodává pohodovou atmosféru. Kola jsou všude. Zatím nemám vlastní, a tak využívám systém městských kol. Po celém městě jsou stanice, kde si kola můžete půjčit a zase je vrátit. Za směšný roční poplatek 3€, a pokud kola vracíte vždy do hodiny, dál se nic neplatí. Geniální. Sice se někdy stane, že je stanice prázdná, když chcete kolo, nebo plná, když ho chcete vrátit, ale jsou to spíš výjimky a další stanice není daleko. Většina lidí má ale kolo vlastní. A jezdí stylově - dámský rám, košík. Sukně, kabát, podpatky, žádný problém. Když prší, prostě řídí jednou rukou a ve druhé drží deštník. Viděla jsem i legrační vychytávku, viz foto. Já osobně bych v tom nejela, vypadá to fakt trapně a lepší poutač pozornosti byste nevymysleli.

To ještě nic není. Kromě zmíněného držení deštníku není vůbec neobvyklé za jízdy telefonovat, kouřit. I když jste, z pohledu Liberečana, nezpůsobilí jízdě na kole, pro rodilého Lublaňana (ok, to nezní úplně správně, ale fakt nevím. Vaše názory mi prosím napište, zajímá mě to) není problém vůbec nic - už jsem viděla cyklistu se zlomenou rukou (to se ještě dá, výsledek je stejný jako u držení deštníku) a dokonce s nohou až po koleno v sádře!!! Fakt. To už musíte být pořádný cyklofil. 

Město je na cyklisty perfektně uzpůsobeno - speciální semafory, cyklostezky téměř všude (a když ne, nevadí, stejně se jezdí všude), stojany na kola také. V autě musíte pořád dávat pozor, aby se vám někdo nepřipletl pod kola. Čehož kolaři dost využívají a skoro se ani nerozhlížejí. Z pohledu cyklisty parádní volnost, z pohledu řidiče docela otrava. Z pohledu chodce už vůbec - často musíte uskakovat z cesty freeriderům a nemyslet si, že chodník je od slova chodit. Ale tenhle článek je o cyklistech, chodců pomalu kráčejících po výrazně vyznačené cyklostezce je taky dost, a vy pak musíte kličkovat nebo zvonit jako blázen. Klasika. Jenže ranní projížďka do práce tak krásně probudí, pročistí hlavu, že se ze mě stal cyklofanoušek tělem i duší a když to jen trochu jde, volím další dvě duše navíc. 

Jsou i situace, kdy to prostě nejde. Buď prší, a vy nemáte odvahu ztrapnit se v cyklostanu, nebo v okolí není stanice, nebo se vám nechce, jste unavení z práce, nebo je to prostě moc daleko. Nebo všechno dohromady. V tu chvíli vám přijde jako dobrý nápad svézt se autobusem, v místním slangu vtipně zvaném trolo (jako památka dnes již zrušených trolejbusů). Nápadu litujete, hned jak nastoupíte do přecpaného vozu. Nastupuje se totiž jenom předními dveřmi a většina cestujících se tudíž kumuluje v přední části. I když ve špičce to je skoro jedno, to se z normálních autobusů stávají indukční a věřte mi, že kritické n+1 v Lublani  nabývá opravdu neskutečných hodnot. Navíc kvůli rekonstrukcím v centru se cesta dost protáhne. Nejhorší jsou zastávky, kde všichni vystupují, a zároveň všichni nastupují. Kromě vás, samozřejmě. To jste nuceni vystoupit, abyste uvolnili místo u dveří, kde jste byli celou cestu namáčknuti, a než se všichni vyloudají pryč, autobus se mezitím tepředu naplní novými lidmi, a vy se tak tak vmáčknete zpátky do růžku u otevřených dveří, které vás při zavírání akorát tak praští. Depresivní jsou také situace, kdy se konečně uvolní místo k sezení. Všude jinde ve světě si nejrychlejší šťastlivec prostě sedne. Tady ne. Tady si nikdo nesedne. Všichni stojí okolo, vytvářejí barikádu a znemožňují vám nenápadně se proplést mezi nimi a ulevit bolavým nohám po celodenním postávání v laborce. Výhodu to má - vlastně vám nevadí končit v práci až pozdě večer - to je po špičce a autobusy jsou poměrně prázdné. 

Loni jsem celkové jízdy autobusem za celý pobyt mohla na prstech spočítat, letos to zřejmě bude horší. Pořídila jsem si lítačku, a ta vždycky svádí ke špatnostem.

Auta jsou kapitolou sama o sobě. Když jste vyrůstali v Liberci a všude to bylo buď do kopce nebo pršelo, víc než prosluněnou rovinatou oázu cyklistů i chodců (protože Lj je maličká a všude je to kousek) si už přát nemůžete. K čemu jezdit autem do centra. Ne, Lublaňáci si prostě neváží toho, co mají, a vozí si zadky všude možně. Vítěznou ulici na ně!!! (Pro neznalé - to je pěknej krpál od muzea k Husovce). Což je nepochopitelné už jen z důvodu placeného a kapacitně nedostatečného parkování, všude jsou modré zóny a celkově je to prostě nesmysl. Nemluvě o zácpách, nutnosti věčného sledování cyklistů a faktu, že jinak Slovinci dost dbají na ekologii. Ale tak co, mě to koneckonců zajímat nemusí. Já kolem řidičů zaseknutých v koloně prokličkuji na kole jak paní Radová, s nízkým sedlem, košíkem, kabelkou, soustrasně se usměju a pofrčím dál.

Jak jsem se stěhovala do Lublaně 2. část

Tak jsme tady. Po cestě jsme tak unavení, že usneme okamžitě. Na dvě noci jsme se ubytovali v penzionu u moc milých lidí. Vůbec nevadí, že mluví jenom slovinsky, pár slov německy a ještě míň anglicky, i tak si perfektně rozumíme. Je to ale výjimka, většina lidí (i starších) tady minimálně základy angličtiny ovládá. Oficiálně začínám až od prvního, ve čtvrtek, a tak mám tři dny na zařízení ostatních věcí, především bydlení. Pořád čekám na zprávu z kolejí, kterou jsem měla mít už minulý týden. Slíbili pondělí. Tak uvidíme. Šance je tak půl na půl, pokud to nevyjde, budu mít jen tři dny na hledání něčeho jiného. A osmihodinová cesta autem s veškerým mým majetkem a v podstatě na blind tomu dodala dost dobrodružný nádech.

Pondělí jsem strávila napůl ve škole, napůl na poliklinice. Musela jsem na vstupní prohlídku. Ta se protáhla na tři hodiny. Naštěstí jsem za odměnu dostala nejlepší dárek - potvrzené ubytování. Kvůli němu se posouval začátek o celý měsíc. Je to speciální bydlení pro postgraduální studenty, každý má vlastní garsonku, ale zároveň je dotované státem, takže nejen že nejsem bezdomovec a nemusím narychlo shánět něco jiného, vidina ušetřených několik set euro měsíčně je víc než příjemná. Stěhovat se mám až ve středu, ale aspoň vím, na čem jsem.
Procházka centrem mě trochu rozesmutní. Pamatuju si, když jsem tu byla poprvé, a naprosto mě to město uchvátilo. Stejně tak moje rodiče, když se za mnou byli podívat. Zároveň vím, že Dan preferuje větší města a romantická cesta kolem řeky mu kolena nepodlomí, ale i tak mě mrzí, když všechno jen kritizuje. Nějak dostávám pocit, že pak za mnou nebude chtít jezdit. Ale co, to se bude řešit v budoucnu, teď máme ještě čtyři dny pro sebe, a to je přece dost, nebo ne?

Ve středu se konečně stěhuju. Paní v kanceláři začala vtipně, že prý ještě neví, jestli zbylo místo, nebo ne (tak zněla původní dohoda). Naštěstí jsem na poslední chvíli poslala přihlášku, a tak mě ubytuje, aniž by si to jakkoliv ověřila. Nevadí, neprotestuji. Se zatajeným dechem vcházím do bytečku. Fotky vypadaly dobře, ale znáte to. I z prázdného, nezabydleného pokoje mám radost. Je velký, nový, čistý, levný, a hlavně jen můj! Spolubydlící už bych šestý rok nezvládla. Dobře, uvítala bych větší kuchyň (a až jednou budu bydlet opravdu ve vlastním, velká kuchyň bude priorita), ale to je jen detail. Stejně, jak se ukázalo, jsem do večera ve škole a na vaření není čas. Ani Dan kupodivu nemá svůj obvyklý výraz "já tady naštěstí bydlet nebudu" jako vždycky, když jsem se stěhovala na kolej v ČR. Líbí se mu to, nebo tajně chodil na kurzy herectví. Tak jako tak, jsem ráda, že i on je rád, a třeba sem bude jezdit o to radši. Mírná deprese z předchozích dnů odeznívá. A navíc máme ještě dva dny!

Přichází 1. říjen. První den v práci, aspoň oficiálně. Ráno ještě obíhám úřady a banky, po úvodním představení a prohlídce školy, kterou z většiny už znám, mě po jedenácté pouští domů. Kdyby to tahkle bylo pořád. Odpoledne se snažím vymyslet racionální ospravedlnění nápadu, že bych s Danem jela zpátky domů na otočku, v neděli zase do Lj. Nakonec se nedaří. V pátek ráno se proto loučíme. I na slzy dojde (jen moje, samozřejmě. Danova investice do kurzů herectví se vyplatila). A to jsem si myslela, že už jsem na to zvyklá. Jenže s každým dalším je to horší. No nic, už se stejně nedá nic dělat.
V práci zas jen na chvilku, navíc se přifařím na rozlučkový oběd s holkama z Brna po jejich měsíční stáži. A pak už jen domů, do prázdného bytu. Ke scéně jako z amerického filmu mi chybí jen kýbl zmrzliny. Naštěstí nemám tak velký mrazák. Víkend strávím v posteli, s depresí, s výčitkami. Navíc po páteční informační schůzce o projektu mám pocit, že to nikdy nemůžu zvládnout. Vymýšlím, jak vrátit čas, jak změnit rozhodnutí, jak v pondělí nějak citlivě oznámit, že končím. Byt mám v přízemí. Achjo.

SPOILER ALERT:
Nakonec jsem si zvykla, práce mě začíná bavit a nevidím všechno až tak černě.

Tenhle příspěvek je dlouhý a nudný, uznávám. Ale prosím, zůstaňte se mnou i nadále. Zlepším se. (Snad) Díky!

Jak jsem se stěhovala do Lublaně 1. část

Pondělí 
Den po rozlučce. Bylo to moc fajn, ale trochu vyčerpávající, takže jsem ráda, že to je "konečně" za mnou a nemusím neustále přepočítávat příděly, aby nebylo moc ani málo (nakonec to kupodivu vyšlo ještě celkem akorát, doufám) a otravovat tím lidi. Ale! Méně než týden do odjezdu. Už je to opravdu tady. Na získaný měsíc volna navíc se dost rychle zvyká a on taky dost rychle utíká, prevít. Začínám vymýšlet, co všechno si teda vezmu, do čeho to zabalím, co potřebuju dokoupit.

Úterý
Doprostřed pokoje, kde už tak bylo dost bordelu, nanosím kufry, krabice, věci ze sušáku, které už nemá smysl uklízet. Odjezd do Prahy. Koncert Jardovy kapely Jolly Buskers, moc fajn večer.

Středa
Poslední den v Praze. Dost nevhodně mi posunuli poslední zaplacenou lekci cvičení, a tak místo aby mi propadlo 80 Kč, radši obětuju 2x67 Kč za autobus, několik jízdenek na metro, výdaje na jídlo apod. Last minute získaná rozlučková večeře s Danem v restauraci Universal. Jídlo perfektní, obsluha naprosto šílená. Jelikož jsem jela do Prahy jen tak na otočku, nemám co na sebe (fakt!). Řeším to džínami s dírou v rozkroku, které jsem naštěstí nestihla ještě vyhodit. Jednu akci ještě vydrží. Radši dělám mravenčí kroky a do schodů pro jistotu bokem. Restaurace naštěstí není až tak fancy, jak se nejdřív zdálo, ta obsluha dojem ještě dost kazí (profesionálnější a slušnější vystupovaní mají snad i v McDonaldu) a kdybych to věděla dřív, klidně jdu na truc jen v teplákách.
Pořád mám dva dny na balení a pak celý následující strávený s Danem, takže no stress.

Čtvrtek
Naše oblíbené Tour de Babičky. Tentokrát jen 2/3. Povinné, ale milé loučení, a jdu "zase" balit. Pak ale změna, rozhodneme se, že půjdeme do kina na Hotel Transylvánie 2. Z kina sešlo, jdeme místo toho na rozlučkovou večeři s Danovou rodinou. Večeře dobrá, ale nikdo nepochopil, že jde o rozlučku. Kino už nestíháme ani v náhradním termínu, což mě doteď mrzí, protože už to asi nikdy neuvidím.

Pátek
Už fakt musím sbalit. Vytvářím geniální systém - oblečení do dvou kufrů, ostatní věci do krabic A-F s přilepeným seznamem, co je uvnitř. Cestou se nespočetněkrát osvědčil!
Plním poloprázdné krabice, které se od úterka válí v pokoji, už mi zbývá opravdu jen pár drobností - to dokončím zítra dopoledne.

Sobota
Drobností je víc než pár, navíc ještě dokupuju další. Nevadí, to zabalím těsně před odjezdem. Odpoledne jedeme na rozlučku/oslavu narozenin s rodinou. Dostávám tématický dort - kultura MRSA na Petriho misce zabíjená mým novým antibiotikem.

Neděle - den odjezdu
Plán - ráno vstát brzo, odjet v 7.00 z chalupy, dobalit to větší než malé množství drobností, naložit do auta a maximálně v 9.00 odjet.
Realita - vstávám brzo, ale zakecám se a z chalupy odjíždíme před osmou. Drobnosti jsou sbaleny celkem rychle, ale čekám na Dana, až přijede s autem, a tak se rojí další a další drobnosti. Modlím se, aby auto bylo nafukovací. Dan přijíždí se zpožděním !!! a začínáme nakládat. Auto nafukovací opravdu je, takže máme v kufru spoustu místa. Přidávám tedy další věci, které bych jinak nechala na další cestu. Konečně dobaleno, naloženo, jedem. Ne, ještě zastávka v Globusu pro dálniční známky a svačinu. Jedem! Je něco kolem 11 hodin, dvě hoďky zpoždění už při startu, pohoda.
Cestou si říkáme, jak jsme odvážní, že tohle podstupujeme, že máme rádi vztahový challenge, že by to nikdo jinej neudělal a jak jsme dobrý, že se nebojíme a hlavně, že to zvládneme! Vzájemně se podporujeme a utvrzujeme v rozhodnutí: "Proč jsem to vůbec vzala, vždyť to nezvládnu, bude to hrůza, totálně se ztrapním. Jak často budeš jezdit? Zůstaň tam se mnou" a "Proč jsem tě to nechal udělat, proč nezůstaneš se mnou, našli bysme si v Praze společnej byt a byli bysme konečně spolu pořád, sami a šťastný. Zůstaň tu se mnou."
Cesta utíká rychle, žádné uprchlíky jsme nepotkali, fronta na hranicích je jen z druhé strany (zato pořádně dlouhá) a večer přijíždíme do Lublaně. Trochu se bojím, jak se tam bude Danovi líbit, a hlavně, jaké to bude být tam spolu. Například v Hradci jsem byla pořád sama a při Danových návštěvách, které celkově byly asi tři, jsem se cítila divně. Hradec prostě bylo město, kde jsem byla zvyklá být bez něj, a cokoliv jiného mi připadalo zvláštní. Stejně tak s Lublaní - s ním jsem tam nikdy nebyla, bylo to prostě jenom moje prostředí. Naštěstí to dopadlo dobře - pocit byl tak akorát, a máme ještě tři roky na to, zvyknout si.

Raz dva tři: Zkouška sirén

Tak. A je to. Několik let trvající nápad se stal skutečností! Založila jsem blog! ("Dane, já bych asi chtěla psát blog." - "Tak ho piš." - "Ale já nevim jak..." --- 3 vteřiny hledání --- "Tady máš." - "Dík.")

Dobře, to se stalo už minulý týden, když tu byl ještě se mnou. Zbytek času mi trvalo odhodlat se (podařilo se), vymyslet originální, vtipný a výstižný název (nepodařilo se), povznést se nad první neúspěch ještě před začátkem (podařilo se) a prostě tam plácnout LongDistance, a do adresy ještě slovo blog navíc, protože původní už byl obsazený. A je to. Teď jen mít o čem psát... Což by mělo být snadné, právě proto jsem chtěla zkusit začít psát. Inspirovala mě kamarádka, která loni začala psát blog o Erasmu, aby si to její kamarádi přečetli a nemusela své zážitky vyprávět všem postupně. To se mi párkrát stalo, a je to fakt blbý. Takže díky Ano, zdravíme do Barcelony!

Přátelé, kamarádi, tohle je pro vás! Na tři roky jsem se uchýlila o 800 km na jih a místo spamování na facebooku a nekonečného chatování (nikdo mi zatím nenapsal) volím formu povinně-dobrovolného čtení příspěvků.
A kdyby to snad četl omylem někdo cizí, dovolte mi se představit.

Jsem MB. Loni jsem byla na Erasmu ve Slovinsku. Perfektní čtyři měsíce, zážitků spousty, nechtělo se mi odjet. A v pověstném post-erasmáckém opojení jsem se rozhodla se vrátit. Po vyhraném mezinárodním konkurzu ve Veroně mi to přišlo jako správná volba, jako osud. Takže jsem tady. V LJ. Na tři roky jako PGS. Získat Ph.D. (LSD, DMT, STP, BLT, A&P, IRT) Obor farmaceutická chemie. Chemii nesnáším. Chemie mi nejde. Po poslední chemické zkoušce jsem s radostí zavřela učebnici se slovy "naštěstí už to nikdy nebudu potřebovat" (článek na téma What have I done již brzy!). A tohle je můj první týden. Z plánovaných 16 hodin práce za dva dny jsem něco opravdu dělala zhruba 6. Po třech měsících prázdnin to jde ztuha. (Nevíte, jestli Jules Verne napsal po Dvou letech prázdnin taky něco jako Jak rychle a snadno obnovit pracovní morálku po dlouhé přestávce? Doufám teda, že se neprokecne, že jsem od něj vlastně nic nečetla, a že to třeba není napsáno v epilogu nebo tak něco. Nebo že ta knížka není úplně o něčem jiným...)

Takže LongDistance. Z pokojíčku u rodičů do mého nového útočiště je to přesně 807 km. A to mi někdy přišel Hradec zbytečně daleko. Tři roky budu mít teď LongDistance rodinu, LongDistance kamarády (haló!! čtěte, pište a nezapomeňte na mě! A taky někdy přijeďte!) a především LongDistance vztah. Už víc než třetinu života jsem s  Danem. Věřili byste tomu? Nejlepší chlap na světě! (No dobře, někdy míň, někdy víc, ale teď zrovna nejvíc, a to se počítá!) Už to párkrát bylo long-distance (8253 km a 8547 km), a zvládli jsme to. Paradoxně jsme teď vlastně nejblíž, na stejném kontinentu, vídat se snad budeme mnohem víc než minule, a stejně je to horší než předtím. No nic, o tom někdy příště. Jen chci říct, že ten vztah je poměrně velký téma, zásadní součást mě a pravděpodobně o něm hodně uslyšíte.

Slovinsko je fakt krásná země. Milejší lidi jsem snad nikde nepotkala. Ne nadarmo mají logo sLOVEnia. Na to jsem se těšila. Kdybych ovšem mohla pracovat v PR oddělení infocentra. To by mi šlo, nalákala bych sem snad všechny. Moje práce je ale syntéza nových inhibitorů gyrasy B inspirovaných strukturou clathrodinu izolovaného z mořské houby Agelas clathrodes. Pro šťastlivce nepolíbené chemií - nová antibiotika.
Největší problém v té větě je slovo syntéza. Tu jsem naposled dělala před třemi lety někde na laborkách, přesně podle návodu, i když podotýkám, že bez fíglu s dvojnásobnou navážkou. Bez sebemenší špetky vlastní iniciativy nebo nápadu. Prostě přidej, smíchej, odděl a máš to. Tak jsem na sebe zvědavá. Držte mi palce!